HERANGR

... aneb "odizolujte ty trubky"

Co s tebou?

Co s tebou? Náhoda nás svedla dohromady. Oba v tom jsme nevinně. Oba to o druhém nevíme. A já se ptám, co mám dělat. Co jsme si řekli, jsme si řekli. Co jsme udělali, jsme udělali. To už se nezmění. Teď tu oba stojíme, do očí si hledíme. A já se ptám. Odpověď nevíme.

Já vím, co bych udělal. Já vím, co bych ti řekl. Ale strach je mocnější. Bojím se odmítnuti? Bojím se samoty? Bojím se sebe? Co kdybych to řekl? Co kdybych to prostě řekl a ulevil si. Všichni mi říkají abych to řekl, všude to čtu, že to je dobré. Copak je to tak těžké? Asi je…

Proč mi nedokážeš odpovědět? Nejsi si mnou jistá? Nejsi si sama sebou jistá? To tedy nic neznamenalo? Myslíš si, že to pro mě nic neznamenalo? Nechtěla bys dělat to, co opravdu chceš? A nedělat to, co ti ostatní diktují? Já ano, proto…

Mám tě rád. Nikdy jsem netušil, že takový úžasný člověk žije tak blízko. Že se s takovým člověkem seznámím. Že s ním zažiji pěkné chvíle. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, nikdy jsem nechtěl, abys dělala to, co nechceš. Vím, nejsem dokonalý. Měla bys vědět, že se snažím. Že na tom pracuji. Že na sobě makám, co to jde.

Bohužel mi teď zůstaly jenom otázky. Hromada otázek bez odpovědí. Otázky, na které si nedokáži odpovědět. Otázky, které mě trápí…