HERANGR

... aneb "odizolujte ty trubky"

Dokonalá

Bylo to ráno jako každé jiné. Seděl jsem ve své oblíbené kavárně na rohu svého domu a četl jsem Iana Fleminga. Pil jsem ranní čaj a pomalu dojídal vajíčko na hniličko, které bylo dneska dokonale připravené. Byl to můj velký den v práci, protože mě čekalo povýšení. Takže jsem své přípravě věnoval o nějakou minutu více. Vlněný oblek s jemným proužkem, bavlněná košile, šitá na míru a má nejoblíbenější, zlatá, kašmírová kravata. V naleštěných mokasínech se odráželo právě vycházející slunce. Všechno bylo bezvadné a připraveno k dokonalému dnu.

V kavárně sedávám vždy úplně v rohu, tak abych viděl na hlavní vchod a také na pult. Sedávám tam již několik let a vždy tam mají pro mne místo. To místo má zvláštní význam. Máte z něj totiž skvělý výhled, ale vás si jen tak nevšimnou. Mám to tam rád, protože, občas, když nečtu, sleduji lidi, jak chodí pro své Latte macchiato do papírového kelímku a americkou koblihu. Někteří se vrací pravidelně, někteří ne. Ale ty tisíce příběhů co se u nich odehrává, mě vždycky fascinovaly a vždy budou.

Dočetl jsem poslední kapitolu „You Only Live Twice“. Knihu jsem odložil na vysoký proutěný stolek se skleněnou deskou a dopil jsem svůj čaj. Už jsem měl nejvyšší čas vyrazit, takže jsem kývnutím hlavy přivolal obsluhu a chystal se platit. Jako každé pondělí jsem měl černý čaj s mlékem a vajíčko na hniličko s dvěma plátky žitného chleba. Zaplatil jsem, pochválil kuchaře za skvělou snídani, peněženku s knihou jsem uklidil do své kožené tašky a chystal se odejít. To jsem ale ještě nevěděl, že do práce nedojdu.

Zvedl jsem se z polstrovaného proutěného křesla, vzal jsem tašku pod rameno, deštník s ručně vyřezávaným madlem a vyrazil jsem k východu. No, nevyrazil, vlastně jsem se jen otočil. Právě vešla do kavárny. Delší hnědé vlasy, které se vlnily na jejich ramenou jako Viktoriiny vodopády. Oči ve kterých jde vidět síla a vytrvalost. Smyslné rty zvýrazněné jemnou rtěnkou, asi Light Pompeian Red. Postavu by ji mohly závidět i modelky z Victoria's Se­cret. Prostě jsem si musel znovu sednout.

Pozoroval jsem ji ze svého rohu. Snažila se přemluvit obsluhu, aby ji dali zelený čaj do kelímku. Obsluhu kavárny znám dobře a vím, že ji jen tak něco nerozhodí, ale taky vím, že to, co nemají na jídelním lístku, jen tak nevydají. Její odhodlanost a výřečnost mě doslova uchvátila. Celou situaci bravůrně zvládla a z omylu mě vyvedla, když ten čaj dostala. Neuvěřitelné. Mlčky jsem seděl a pozoroval ji, jak čeká na svůj kelímek se zeleným čajem. Pomaličku si prohlížela kavárnu až se dostala k mému rohu. Uviděla mě. „Aaaaa,“ ona vidí jak ji pozoruji, co teď mám dělat. Nechápu co se to se mnou stalo, vždyť od dneška mám vést celý projektový tým. A toto mě tak rozhodí? Usmála se na mě. Zpanikařil jsem ještě víc. Můj mozek byl jak před explozí. Tolik myšlenek co tam probíhalo, to se mi ještě nestalo. Jediné, co jsem v tu chvíli zvládl, bylo opětovat úsměv. Dostala svůj čaj, zaplatila, elegantně se otočila k východu a vyrazila. Těsně před východem se ale ohlédla, podívala se přímo do mého rohu.

Seděl jsem jak opařený. Bez mrknutí jsme hleděl k východu. Dokonce jsem ani nezaznamenal obsluhu, která mi přinesla ořechový koláč, které si sami pečou – na účet podniku. Byl jsem jí unesen. Několik let pozoruji lidi v kavárně, pravidelně každé ráno, ale taková silná osobnost, z které vyzařuje sebevědomí a odhodlanost, to jsem tady ještě neviděl. Seděl jsem tam chvíli, ale připadalo mi, že se zastavil čas. Myslel jsem na ten moment, kdy mě uviděla a usmála se. Bože, ten úsměv, kdybych mohl, složil bych o něm haiku. Stále jsem seděl, bez hnutí, bez mrknutí, připadalo mi, že ani nedýchám. Najednou jsem si uvědomil, co to dělám? Proč sedím? Nejsem idiot? Proč za ní neběžím, proč ji něco neřeknu? Ale co bych jí tak řekl? To ji mám jen tak pozdravit? Jen tak, začít mluvit na cizí dívku? Ale usmála se, třeba se jí líbím.

Když jsem tam tak seděl, ani jsem si nevšiml, že mi taška i deštník spadly na zem. Z proutěného křesla jsem vystřelil jako projektil z Desert Eagle, až v něm zapraskalo a zamířil jsem rovnou k východu. „Taška!“ Otočil jsem se a běžel zpátky. „Deštník!“ Opět jsem se otočil. Kdyby to viděl Charlie Chaplin, určitě by mě chtěl do svých grotesek. Konečně jsem se dostal z kavárny. Na ulici plné lidí jdoucích do práce jsem zahlédl tmavě červený kabát, jak zrovna zachází za roh. Nesmí mi utéct, začal jsem se prodírat davem směrem k ní. Vsadil bych se, že tu nikdy tolik lidí nebylo. Jsem na rohu, kde je moje oblíbené knihkupectví. Ztratila se mi. Jak jsem to mohl dopustit? Tolik úspěchů za sebou a nedokážu ani doběhnout dívku s úsměvem, o kterém se určitě musely psát básně a divadelní hry. A teď je pryč, už nikdy ji znovu neuvidím.

Stojím na tom rohu a stále doufám, že ji zahlédnu, stále doufám, že se za ní budu moci rozběhnout, stále doufám, že ji znovu uvidím. Stojím na tom rohu před tím knihkupectvím a najednou slyším za svými zády hlas. Měl jsem pocit, že jsem právě umřel a za mnou stojí anděl, který mě odvede. Naskočila mi husí kůže a měl jsem najednou tolik pocitů, že ani Sigmund Freud by si se mnou nevěděl rady. Nikdy jsem nic krásnějšího neslyšel. „Ahoj.“ Pomalu jsem se otočil. Opravdu to byl anděl. Byla to ona.