HERANGR

... aneb "odizolujte ty trubky"

Loucˇení

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Bylo mi čerstvých osmnáct, když jsme se poprvé potkali. Jel jsem pro něj skoro padesát kilometrů. Nebylo jisté, že ho dostanu, že si ho budu moct odvést domů.V Plzni Přijel jsem, otevřely se dveře a já věděl, že to je on. Prostě jsem se do něj zamilovat. Barva, křivky, vůně, jeho vnitřek, prostě všechno dokonalé. Ten musí být můj. Následovala první obhlídka, první nastartovaní, první jízda. Všechno v pořádku. S majitelem jsme si podali ruku a já se stal hrdým majitelem žlutého Trabanta.

Odvezli jsme jej domů. Nemohl jsem ani spát, jak jsem byl z toho „auta“ nadšený. Honem, přepsat papíry a hurá na cestu. První jízda byla do školy. Prvně do Opavy, vyzvednout spolužáka, protože mám auto a papíry a pak do Vítkovic do školy. No prostě frajer jak cyp! Pak začaly úpravy. Nová palubní deska, nové audio, přelepený interiér, něco tu, něco tam. Paráda.

Největší zážitek na mně teprve čekal, když jsme se s Kubou chtěli podívat na sraz Trabantů v Plzni. Tak jsme se, v roce 2010, pustili na 1000km Trabantem.V jednoduchosti je síla Byl to nezapomenutelný víkend. A Trabant téměř nezklamal. Jezdili jsme s ním i na srazy zde v okolí. Byli jsme ve Frýdku, v Bašce, na Moravce,… vždy to byl zážitek.

Když už nastal nějaký problém, vždy to šlo nějak vyřešit. Jen jednou mě nechal viset v Ostravě, ale kdybych už oněm věděl něco více, tak ani to by se nestalo. Opravdu, největší výhodou tohoto „auta“ je jeho jednoduchost. Třeba, v roce 2015, jsem zrenovoval celou přední nápravu. Nic není problém, všechno se dá udělat, pokud o něm něco víte, nebo máte trabantí „bibli.“

Bohužel, poslední roky, na něj nemám čas. Je to čím dál horší. Za poslední rok, jsem najel necelých pětset kilometrů. Navíc, na začátku roku 2017, jsem potřeboval jezdit pravidelně do Ostravy, kvůli zakázky. Dnešní provoz a rychlost je už opravdu někde jinde. Na výlety, srazy a dovolené určitě stačí a přesahuje i moderní auta, ale na denní dojíždění to opravdu není.Ať je léto, nebo zima, s Trabim je vždycky príma I když to je miláček a pro mně opravdové auto, tak nastal čas loučení. Raději ho pošlu do světa, kde se o něj bude někdo starat, který s ním bude jezdit a mazlit, než abych ho nechal stát venku pod plachtou.

Rozhodnutí to nebylo lehké, ale vzhledem k mým plánům, vzhledem k tomu, že cestovat budu na motorce a na dojíždění si seženu plechovku s úsporným motorem. Není to zrada, ale chci se posunout a bohužel on je v cestě. Každý měl své první auto. Tak Trabik letos (možná právě teď) půjde do světa, za svým novým spokojeným majitelem. Bylo to krásných deset let. Zvládl jsem s ním leda cos, byla s ním sranda, rozzářil úsměvy kolemjdoucích.