HERANGR

... aneb "odizolujte ty trubky"

Strach

Mám devadesát kilo, skoro stodevadesát centimetrů a dvacettři roků. Na „bubáky“ a „zoubkové víky“ už nějaký rok nevěřím a ze tmy už taky nemám strach (když je rozsvíceno). A přesto všechno, mám obrovský strach z toho co přijde, co uslyším, co uvidím a co se zase dovím.

Pozorní čtenáři jistě pochopili, že neřeknu vůbec nic konkrétního. To nechci a nemám na to ani právo. Navíc by to mohlo vyvolat nechtěné diskuze.

Strach který mám, by se dal popsat anglickou zkratkou TMI (too many information – příliš mnoho informací). Můj mozek má úžasnou deduktivní vlastnost a tyto informace dokáže spojit až do neuvěřitelných příběhů. Jako přirovnání by se dalo použit: vezmu si vypsanou propisku a nakreslím barevnou Monu Lisu, akorát že tak milionkrát více.

Problém je v tom, že i když se tomu bráním, i když mi stačí to co vím a i to mi stačí abych si užil s svojí hlavou krušné chvíle, i přes to všechno se na mně informace ženou. Někdy to řeším odchodem, někdy se to snažím překousnout a někdy tam ani nejsem a i tak mi to stačí. Tak i tak, vždycky to končí bezesnou nocí a nechuti něco dělat. Nikomu nic říct nemůžu, na nikoho se nemůžu zlobit, můžu se to jenom snažit překonat.