HERANGR

... aneb "odizolujte ty trubky"

Zápisník beznadeˇjného muže

Den třináctý

Odkud začít? V pátek mi psala. Odrovnalo mě to. Vidět její fotku, číst ty řádky. Byl jsem na dně. Naštěstí mě R. tak seřvala, tak mi vynadala až mi to zvedlo náladu a cítím se jako nový člověk. Vyhodil jsem vajíčko, vyhodil jsem sluníčko, zrušil jsem ten časovač. Neodepsal jsem. Asi jsem se dostal do bodu, kdy se fakt naseru a je konec. Už mě to nebaví a s ní to řešit nehodlám. Už se tím prostě nebudu zabývat. To znamená i konec této série. Díky všem za spolupráci. :)

Den desátý

Škola, práce a spánek. Tak by se dal definovat celý den. Nic zvláštního.

Den devátý

Hned dva šoky mi připravilo ráno. Byl jsem ve škole, čekal na hodinu a najednou se proti mě vyřítila M., koukala do blba, takže to bylo v pořádku. Druhý šok byl ale horší. Po hodině odcházím z třídy a najednou holka. Růžové triko, černé kalhoty a dlouhé vlasy. Vždycky když sem ji viděl, tak jsem ji jen zahlédl, ale toto bylo jiné. Rozklepal jsem se a doufal jsem že se neotočí. Neotočila. Zbytek dne byl ve znamení práce a nákupu.

Den osmý

Na jednu stranu to byl den dobrý, na druhou stranu to byl den hnusný. Dobré bylo, že jsem neměl čas ani prostor na ty hnusné myšlenky. Špatné bylo, že jsem neměl čas ani prostor na to co mě baví a tak to bude asi celý semestr. Což je docela škoda, protože ty moje plány jsou prosté, jen to chce čas. A ten nemám. Navíc se mi zdá, že jak škola, tak práce ten můj čas jen využívají a byli by nejradši abych makal dvacettři hodin denně. To se jim nepodaří…

Den sedmý

Začal hnusně, zase jsem se probudil a myšlenky směřovaly jen na ní. Byl jsem ale velmi překvapen, protože to bylo naposled co se to stalo. Začal totiž jeden z těch dobrých dnů. Mohl jsem se vypovídat, dostal jsem nové názory a podpora byla skvělá. Konečně po týdnu, ta škola stála za to. Konec dne byl pracovní a pak hasičský, kdy se dopíjelo to co zbylo po sobotě a neděli. Dobře bylo a do lůžka jsem ulehal sice unavený, ale zabavený velkého balvanu. Taky už to je týden (nečekaně) co píšu tento zápisník, prý v tom mám určitě pokračovat, tak snad to vydrží až do toho dny, kdy se všechno zpraví a sluníčko opět vyjde.

Den šestý

Tak toto byl pravý opak včerejška. Mám sto chutí udělat čistku na fb. Jenže pak by to bylo horší. Štěstí je, že tam lze blokovat příspěvky. Tak jak sem neměl čas ani myšlenky, tak jsem si to dneska pěkně vyžral. Začínám mít strach z zimy, až se všichni vrátí. Asi mi nezbude nic jiného, než se vzchopit, prostě to říct a buď to pochopí, nebo mají smůlu. Je to 101 dnů a není to lepší a nevím jak dál. Proč? Protože stačí vidět nějaký příspěvek, fotku, nebo něco týkající se ji a je mi blbě…

Den pátý

Tak toto jsem potřeboval, byl jsem s kluky na hasičské soutěži. Fotil jsem, natáčel jsem, něco popil a něco pojedl. Bylo to super odpoledne. Nebyl čas na blbiny a dobře jsme se bavili. Navíc kluci vyhráli novo jičínskou ligu, takže nálada dobrá. Když jsme se vrátili tak na hřišti ještě byl zbytek hasičů, na tradiční „poslední výstřik.“ A tam se pokračovalo v podobné náladě. Domů jsem přišel krásně zničený.

Den čtvrtý

Jeden z těch lepších pátků. Byl jsem zase na motorce a cestou domů sem naschvál zabloudil, abych využil asi poslední možnost k projížďce. Už je to trochu lepší, dokonce sem se donutil oholit. Spánek už je taky lepší. Celkově to bylo OK a to asi díky tomu, že jsem nebyl ve škole. V práci se totiž nemusím bát že ji potkám. To mě utvrzuje v tom, že za to může ona…

Den třetí

Problém s autobusem, jsem vyřešil. Jel jsem na motorce. Což je super, je to takový můj relax. Navíc sem toho během dne měl tolik, že sem neměl ani čas na ní myslet. Což je taky super. Sny už taky přešly, naspal jsem toho málo za poslední dny, tak se to muselo dohnat. Ale zhlédl jsem M. což nebylo úplně super, ale dělala že mě nezná, tak jsem si na to zahrál taky. Kdo ví co ji nakukali.

Den druhý

Zjistil jsem, že mi neprospívá jízda autobusem. Aktuálně není nikdo kdo by se mnou jel a tak prostě sedím a uvažuji, nechávám myšlenky plynout. To není dobré, pak mě napadají různé věci. Musím na to něco vymyslet. Oproti včerejšku je mi lépe. Viděl jsem ji „jen jednou“, ale jako odměnu jsem dostal sen. Sen to byl pěkný, o tom žádná, ale já nechci. A bohužel, hned jak se probudím, tak to pokračuje a já nevím jak se z toho dostat.

Den první

Už to je dlouho, co jsem se pustil do očistné kůry „zbavení na závislosti“. Dnes to je právě 97 dnů. Z počátku to bylo jednoduché, prostě jsem si řekl dost a bylo to. Ignoroval jsem všechny zprávy a z každé akce se vymluvil. Celé letní prázdniny mi to vydrželo. A teď? Teď je třetí den školy a já jsem téměř na dně. Nedokážu udržet myšlenku, nedokážu se na nic soustředit. Nic mě nebaví, nic se mi nechce a v ničím nevidím motivaci. Možná jen zase pracuje ta moje hlava a jen si to všechno vymýšlí. A i když to je 1350 km, tak ji každý den někde vidím a uvažuji, jak se tomu setkání vyhnout. Asi sem to už pochopil a dostávám se z toho teprve teď. Nevím… Jsem rád že spím a že to mám komu říct, protože tohle už je fakt na palici. Doufám že je opravdu pryč.