HERANGR

Bylo nebylo, psal se rok 2016 a Já, Monika a Honza jsme hledali naši další destinaci. Bylo rozhodnuto, že poletíme na jaře 2017 a nejlépe někam do tepla. A tu náhle se objevily letenky na Kubu. Bez mrknutí jsme je vzali a začali plánovat ať si to pořádně užijeme.

Má cesta začíná ve čtvrtek ráno. Autobus na Svinov, vlak do Prahy, expres na letiště, odbavení, letadlo do Amsterdamu, bus do města. Prostě klasika s zajímavými prvky české a holandské dopravy. Větší sranda začala až večer. O půl jedenácté jsme vylétali směr Mexico city.

Téměř třináct hodin v letadle mexické společnosti. Docela brzo jsem zabral, ale pamatuji si, že jsem zaslechl slovanský jazyk a v domnění že jde o Čechy jsem se pokusil navázat konverzaci přes palubní chat. Bez úspěchu. Ve čtyři ráno, místního času, přistáváme a díky celodennímu přestupu, se vydáváme do města. Čtvrté nejlidnatější město na světě má o půl šesté ráno své kouzlo. Prázdné ulice, prázdné cesty, zavřené obchody všude klid. Chvílí se procházíme, čekáme až se otevře "Torre Latinoamericana." To je věžák uprostřed města s vyhlídkou nahoře. Platíme pár pesos a už fičíme vzhůru. Nemáme žádné velké plány, takže si to užíváme fakt dlouho. Nakonec to ale vzdáváme, sjíždíme dolu, sedáme do parku s wifi, no ona ta wifi tam byla vlastně úplně všude. Po cestě zpět na letiště objevujeme úžasnou věc. Ve stánku na rohu ulice prodávají ovoce v kelímku. Dávám si na osvěžení, paní ve stánku žbleptla něco španělsky a já že "jo" vzala sůl a posolila mi to ovoce, pak vzala limetku a celou mi ji do toho ovoce vymačkala. Prvně jsem na ní čučel jak puk, pak jsem to ale zkusil a lepší věc jsem fakt už dlouho neměl. Bílý a červený meloun, posolený a zalitý limetkovou šťávou, fakt doporučuji. Ale už byl čas, vrátili jsme se na letiště a pokračovali směr Havana.

Je deset večer a my vystupujeme v Havaně na letišti. Dostáváme kopu formulářů, které poctivě vyplňujeme, ale nikdo je po nás nechce. Nevadí, vyplněné to máme. Na letišti nás čeká taxikář s cedulkou, je to fakt hezký pocit, jak vidíte své jméno na té cedulce. Za chvíli jsme už na svém prvním ubytování. Pěkný pokoj s klimatizaci a milými lidmi. Mladá holčina, uměla anglicky, nic není problém, prostě super.

Domlouváme si na ráno snídani za pár pesos, dáváme sprchu a jdeme spát. Ráno přicházíme do kuchyně a tam mamča od holčiny, která umí jen španělsky. Tehdy to začalo, začátky byly těžké, uměli jsme jen "sí" a "buenas noches", takže si dovedete představit, jakou srandu jsme zažívali. Ale jak říkám, nic není problém, takže jsme to zvládli s přehledem. Snídaně byla fakt nadupaná. Omeleta, čerstvé ovoce, úžasná káva a veka. Nad vekou jsme se docela pozastavili, byla totiž usušená, ale nějakým záhadným způsobem to všechno fungovalo. Hned po snídani jsme vyrazili do banky, měli jsme totiž pořád jen eura a večer u směnárny byla kilometrová fronta. Mamča nám dala zalaminovanou kartičku s adresou a jménem, že prý to budeme potřebovat v bance. Docela maras, chtěli pas, adresu kde bydlíme a kde jsme vzali eura, pak nám to směnili. U přepážky jsem byl dobrých 15 minut. Ale konečně jsme měli čím platit. Vyrazili jsme tedy na první obhlídku Havany. Část města, ve které jsme bydleli, je taková ... suchá, nic moc tam není, nicméně jde vidět stará zástavba. Poznáte to tak, že na starý barák nalepí další patro a z boku na něj nalepí schody, nebo ještě lépe, rozdělí vchod hned u branky, takže máte vchod široký třeba 40cm. Ale jde vidět že se snaží a když zrovna máe štěstí, tak žijete v čisté části. Jak se dostanete do starého města, blíže k přístavu, tak si připadáte že za chvíli potkáte Jack Sparrowa na své lodi. Stará část města, je fakt hezká. Úzké uličky, obchůdky, kosteliky a tak. Fakt hezké. Co je trochu škoda, tak když vyjdete kousek bokem, tak najdete rozbité a polorozpadlé baráky, ale pry se to má všechno opravovat. Co je ale fakt super, jsou ty staré auta. Co jsme zjišťovali, tak na Kubě mají snad 100% daň na nové auta, takže ty staré, které tam přivezli někdy v 60 letech, tam furt jezdí. No, buď je to úplný vrak (čti taxik) nebo jsou zrenovovaná a dělají se v nich jízdy po městě (čti vyděrači).

Nicméně, mně to hřálo fakt na srdíčku, vidět takové veterán, kteří furt slouží. Jediná věc, co mně u nich mrzí, je že jsou všechny předělány na diesel. Takže na oko, jsou krásné, ale pod kapotou jsou podomácku přetvořené. Nicméně, i s těmi starými auty, tam jezdí jak prasata, na druhou stranu, tam to prostě funguje a nikoho to netrápí. Náš cíl, pro tento den, bylo najít autobusák a koupit si jízdenky na bus do Pinar del Río. Procházka přes celé město, nás zavedla na správné místo, bohužel se ukázalo, že všichní ví, že mají jet autobusem. Prvně jsme chtěli na jeden den do Varadera, bez šance. Nejbližší volný spoj do Pinar del Río byl až za tři dny. Tížek to zase zvládl a nezklamal. Kupujeme lístky do pinaru a jdeme zpět, s tím že si musíme zajistit přenocování na jednu extra noc, se kterou jsme nepočítali. Bohužel paní domácí už měla plno, ale stalo se, co pro mně zůstává jako velké kouzlo Kuby. Internet, ani mobily tam pomalu nejsou, ale nic není problém. Děvucha řekla, ať ji dáme 5 minu a že přijde. Za 4 minuty klepe u nás na pokoji, že nám domluvila přespání a dva baráky vedle, stejná cena, stejný komfort a že po snídani nás mamča odvede. Prostě lusknutím prstů se vše vyřešilo.
poznámka redakce: už se přesně neví, jak to bylo s autobusy, ale bylo to dost špatné...

Tím, že jsme měli den v Havaně navíc, tak jsme se rozhodli jej využít k válení na pláži. Vzali jsem taxíka (čti rozpadlý Chevrolet z roku 1958) a vyrazili jsme k moři. Pláže v Havaně žádné pořádně nejsou a jezdí se kousek za město. Ale nic není problém. Vzadu sedím já s Monikou, ve předu Honza s řidičem. Na to že neumíme ani slovo španělsky, tak si pěkně popovídali. Největší sranda byla, když jsme kousek před pláží prudce zastavili, řidič vyskočil z taxíku a skočil do cesty protijedoucímu.

Nevěděli jsem co se pořádně děje, tak jsme seděli a čuměli s otevřenou hubou. Za chvilku se vrátil a říkal, že to byl jeho syn a potřeboval se sním na něčem domluvit. To nás docela uklidnilo. Za chvíli jsme už byli na pláži, s řidičem jsme se domluvili, že nás ve čtyři odpoledne vyzvedne na stejném místě a by se úspěšně vydali slunit. No řeknu vám, myslel jsem, že v Karibiku je prostě teplo a teplá voda a prostě všechno super. Bohužel, sice sluníčko dobře hřálo, ale voda měla dobrých 22-23 stupňů. No nic moc pro mně, ale co už, když jsem na druhé straně světa, tak se vykoupu. Další nešvar, byli vyděrači s kytarou, kteří umí dvě tři písničky (většinou ty nejvíce profláknuté), přijdou k vám, a hrají a pak chtějí almužnu. Ale už máme něco za sebou a víme, že když hned mávneme, tak se seberou a jdou. Druhý nešvar, je mnohem milejší. Jsou to obchodníci s kokosem, kteří chodí po pláží s termo taškou plnou ledu a kokosů. Nechají vás si vybrat vlastní kokos, useknou vám špičku a dají brčko. Pak nastane zvrat a obchodník po vás chce aby jste pili hned. No tak Honza začal cucat a jak tam tak stál a cucal ze svého kokosu, obchodník vytáhl flašku a začal mu tam dolívat rum. Fakt ňamka. :) Pohoda klídek, fakt jsme si to užívali. Zašli jsme si na oběd do bufače u pláže. Prostě dovolená jak má být, co vám mám k tomu říct. Čas se nachýlil a tak jsme vyrazili na parkoviště. Byly čtyři hodiny a taxík nikde, pohoda. Bylo čtvrt na pět a furt nic a já začal pociťovat lehkou nervozitu. O půl páté se přiřítil náš taxík. V pohodě, nic není problém a na všechno mají dost času. Myslím že ten večer, jsme se šli trochu projít a zašli jsme si do francouzské restaurace... bo Kuba.

Poslední den v Havaně jsem věnovali flákání. Prošli jsme si co jsme ještě neviděli. Napsali a poslali pohledy. Zašli si na dobré jídlo. Prostě jsme se na všechno vykvakli a užívali si dovolené. Nicméně, největším zážitkem byla projížďka v fakt moc hezkém veteránu.

Byl to Chevrolet z roku 1963, všechno v původním stavu, jen nalakovaný a vypulírovaný k dokonalosti. Monika nasadila výraz evropského majestátu a začala domlouvat cenu. Neřeknu vám kolik to bylo přesně CUCu, ale 35E byla dost dobrá cena. Ale nic netrvalo dlouho a po cestě nás ještě stihli trochu oškubat, ale k tomu se dostaneme. Nasedli jsme do bílo-azurové ameriky, my tři vzadu, řidič s průvodce (čti účetním) vepředu. Projeli jsme město a pak tunelem na druhou stranu zátoky. Řízení je jako všude stylem brzda>plyn>klakson a vždy nějak projedeš. Na druhé straně nás vzali k muzeu válečných rachotin.

Většinou to jsou věci, které tam nechali rusové po skončení studené války, oni jen vybrali vnitřnosti a ze zbytku udělali muzeum. Pak jsme pokračovali dál na kopec, k malé soše Ježíše a sídla Che. Vyhlídka na město s západem slunce byla nezapomenutelná. Po cestě zpět, na nás pán účetní houkl, že se stavíme na drink... ne, nezeptal se, prostě nám to oznámil. Nicméně, to stálo za ty prachy. Šťáva z čerstvě vymačkané cukrové třtiny, kterou jsem si vlastnoručně vymačkal, trochu rumu (jak jinak) a led. Nápoj hodný bohů. Dali jsme si každý jeden, pán účetní si nechal dát taky a pomalu jsme vyrazili zpět do města. Vyhodili nás na promenádě a my vyrazili zpět na ubytko, sbalit se, vyspat se a zítra hurá dál.

Další den ráno jsem se konečně vydali dál. O dva dny později, ale přece jen. V dopoledních hodinách, jsme nasedli na autobus směr Pinar del Río. Což mělo být úplně nejvíce fantastické místo, podle mně, takže nebylo. :D No nevadí, cesta busem ubíhala docela rychle, jen tam měl na plné kule klimu, takže jsme se klepali zimou a pak vystoupili do tropů. Po cestě jsme udělali asi jen jednu zastávku, s tím, že autobus zaparkoval a vůbec jsme nevěděli co se děje. Já jen na chvíli vyskočil ven s foťákem, ale jen na chvíli, nerad bych tam zůstal. V Pinar del Río jsme neměl ubytování, tedy, než jsme vystoupili. Hned se nás ujal chlapík, jestli nechceme ubytování za pár cuců. Tak jsme na to kývli a už nás táhl z autobusaku k němu domů.

Dopadlo to dobře, žádný vrah to nebyl, i když jeho sprcha vypadala jinak. Byl to nějaký výmysl, že se voda ohřívala přímo v hlavici sprchy, když jsem to zkoušel, tak v tom jiskřilo. Trošičku hardcore. :D Hned se nás ujala jeho dcera, tak jsme si domluvili zájezd na tabákovou plantáž a kdyby jsme chtěli, tak večer jde na párty, tak se můžeme přidat. Ubytovali jsme se a za pár minut už na nás čekal taxík na plantáž. Byla to pecka a měli jsme štěstí, protože jsme tam byli na začátku sezóny, takže jsme viděli malé sazeničky tabáku. Všichni co tam jezdí přes léto, tak vidí jen hole pole. Průvodce uměl fantasticky anglicky a bylo to fakt super. Prošli jsme pole, prošli jsme stodoly kde se tabák suší a končilo to ukázkou z čeho se doutník skládá a jak se dělá. Můžu jen doporučit. Prohlídka stála pár málo cuců a pak jsme povinně koupili doutníky za hodně cuců. :D Probudili jsme taxikáře, který na nás čekal a valili jsme zpět. Dali jsme si jídlo a prošli trochu město. Kromě plantáže tam prakticky nic není. Nicméně zastávku hodnotím jako povedenou, právě kvůli plantáži. Na párty jsme nešli a udělali jsme dobře, paní domu přišla těsně před tím, než jsme vstávali. Asi nebyla moc šťastná, když jsme ji za pár hodin budili, když jsme něco chtěli. :D Nicméně, hned ráno jsme vyrazili směr Viñales.

Městečko Viñales je malé a útulné místo plné hotelů a turistů. Ale fakt, tak jsem jsme je skoro vůbec nepotkali, tak tam jich bylo fest. Ubytovali jsme se u tety doma a hned vyrazili na obhlídku. Hotel, obchod, hospoda, hotel, obchod, hospoda,... od začátku až do konce. No maras, nicméně, jsem se konečně domluvili pořádně anglicky, a německy, a francouzsky... jo a potkali jsme zase čechy. Nicméně, potkáváme Švýcarku, původem z Anglie, dáváme se do řečí a že zítra pojedeme spolu na pláž a podělíme náklady z taxík. Super, zítra ráno jedeme, ale před tím ještě potřebujeme vybrat peníze a dneska to už nestíháme. Nevadí, máme zjištěno, že banka otevírá brzy a že to stihneme před odjezdem. Hm, nestíháme. :D Před bankou asi 50 lidí ve frontě, půl hodiny před otevřením. Pokus najít bankomat nevyšel, ten je taky v bance. Holčina je trochu nervózní, bo na nás čekala nějakých 15 minut, které mohla strávit na pláži.

Nedivím se ji, pláž, na kterou nás taxík zavezl byla téměř prázdná. Byla krásně čistá, bílý písek, azurová voda, sem tam nějaký mráček a lehký vánek. Prostě krása. Na pláží trávíme celý den. Koupat se sice moc nedá, voda měla jen nějakých 20 stupňů, ale co čekat, když jsme na špatné straně Karibiku. Nicméně, i tak to stálo za to. Poslední den před odjezdem vyrážíme na tabákové plantáže, kterých tam je hrubo. Jen vyjdeme za vesnici, tak se rozprostírá obrovské údolí lemované vysokými a strmými skalami, které měly na vrcholcích lesy.

Fakt moc hezké. Potkali jsme tam také spousty amíků na koních. Prvně jsem se divili proč, pak jsme pochopili, přejít celé to údolí je na celý den. Tolik času nemáme, tak se jen procházíme, až narazíme na jeskyni. U jeskyně týpek, ten měl baterku a lano a že nás za dva cucy vezme dovnitř. Pohoda, jdeme dovnitř kde se aspoň zchladíme, prohlídka jeskyně ve španělštině byla dost výživná. Na konci tunelu nám týpek říká, že se máme vysvléct a že se můžeme vykoupat v řece na konci tunelu. Voda je fakt příjemná, ale koupáni při baterce v úplné tmě a ještě navíc bez světla ve vodě... zdvořile jsme odmítli. Docela na nás čuměl, tak počínám, že se amíci koupou. :D

Po návratu k tetě nás čekal poslední úkol, zjistit jak zpět do Havany na letiště. Autobusy jsou vyprodané do příštího týdne a taxik si jen tak nemůžete stopnout a říct mu, že chcete jet 200km. Naštěstí nám teta pomohla, zavolala a za chvíli říkala, že se jede zítra v tolik a tolik a že si pro nás přijedou. Kuba opět nezklamala. Cesta na letiště už probíhala v poklidu. Na letišti jsme, po prvních čtyřech hodinách, zničili hakisák. Pak jsem hodinu chystal piškvorky, které se mnou nikdo nechtěl hrát. Nakonec nám zhasli a my spali ve skoro prázdné hale. Ráno v pět jsme přeletěli do Mexika, tam dalších 18 hodin čekání a pak jsem se probudil už v Evropě.

Výlet na Kubu bych zhodnotil velice kladně. Země se začíná teprve turisticky probouzet, takže tam je docela klid a dost levno. Se vším mě to vyšlo na nějakých patnáct tisíc. Bylo to super. :)

Sedm dní, téměř tisíc kilometrů, čtyři lidé, jeden Fiat 500, jeden škrábanec na dveřích a jedinečné Skotsko. Tak by se dalo ve zkratce popsat mé cestování po severní části ostrovní Anglie. Pro podrobnosti čtěte níže. :P

Naše cesta začala na Ostravském letišti, kde mně z nadšení z úžasné dovči hned vytrhli, když mi z batohu vytahali stativ. Ani by mě to neštvalo, kdybych neměl potvrzené z informací, že ten stativ můžu sebou vést. Ve zkratce, nasrali mě hned na začátku, když jsem s tím jinde, nikdy problém neměl.

Zachránily mě holky na informacích, kde jsem si stativ schoval. Za branou mě trochu uklidnili a v letadle se mi vrátila i ta nálada. Za chvíli jsme byli v Londýně, krátký přestup a už vystupujeme v Glasgow. Je večer, z letiště to máme 20 minut pěšky na ubytko. Za chvíli už ležím na nafukovačce. :P

Hned další den z rána utíkám zpět na letiště pro auto. Vím že jsme brali nejlevnější, ale že nám dají Fiat 500 mě trochu překvapilo. :D Byli jsme čtyři, z toho jeden měl skoro dva metry. :D Mooc sranda. Dlouho nad tím nepolemizujeme, balíme se a vyrážíme na sever, směr ostrov Skye.

Cesta probíhala v poklidu, jediné s čím jsem se musel vypořádat, byli řidiči v protisměru. Všichni, bez vyjímky jezdili vlevo, no hrůza se jim vyhýbat. Ale hned jak jsme vyjeli z města, tak cesta začala pěkně ubíhat. Po cestě začínáme objevovat krásu skotské přírody. Občas zastavujeme a kocháme se, je to fakt žůžo.

Cesta nám zabere téměř celý den, k večer přijíždíme na naše další ubytování, které je kousiček od ostrova Skye. Bydlíme u úžasného staršího páru, vyhlídku máme přímo na moře. Pán je motorkář a vyprávěl nám, že jel jednou na motorce až do Brna na velkou cenu. Před spaním jdeme ještě na procházku, je tam fakt hezky.

Další den jsme již pokračovali na Skye. Fakt hodně hustee. Úzké cesty, kopečky, zatáčky, nádherné hory a krásná příroda. Jdeme na trail k Old Man of Storr. Což je takový malý kopec plný zajímavého kamení. Cesta trvá docela dlouho, prakticky celý den, ale stálo to za to. Poprvé nás také vítá klasické skotské počasí. Na parkovišti sluníčko a hyc, v půli cesty se zatáhne a začne brutálně foukat, nahoře prší, cestou dolů sluníčko, pak vítr, pak déšť který nás provází až domů.

Je docela pozdě, tak jsme využili trajektu, měli jsme štěstí, lidé za námi se už nevlezli. Ušetřili jsme asi hodinu cesty. Večer nás paní domácí pozvala k nim na pokec. No, dal jsem si dva ležáky a pak jsem si šel lehnout já.

Ráno se rozloučíme a vyrážíme dál, směr most z Harryho Pottera, Loch Ness a město Invernes. Výhoda je, že je to všechno celkem blízko, takže výlet jako vyšitý. Hned za barákem takový ten hezký most z Harryho Potera, jak na něm jede ten vlak do Bradavic. Samozřejmě tam je turistické centrum a my jsme turisti. Ale nic moc tam není, tak jdeme jen na procházku kolem a pak pokračujeme. Za chvíli už jsme u toho slavného jezera, zastavujeme u břehu a hledáme Nessi, zatím nic. O kousek dále nacházíme turistické centrum a my jsme turisti, tak zastavujeme. Z centra se vyklubala zřícenina hradu. No fakt husté. Kus skály na břehu a na tom byl hrad.

Lezeme na věž a zkoušíme ji hledat znovu. Zase nic, dali jsme tomu dva pokusy a nic, takže jsme to uzavřeli tím, že to je fakt výmysl. Po důkladném průzkumu pokračujeme dál. Ve městě Invernes se na chvíli zastavujeme na malou procházku, ale už se začalo připozdívat a naše dnešní ubytování bylo ještě trochu dál. Za nějakou hodinku jsme už stáli před barákem a zrovna mi došla SMS, že ještě není doma, dal nám instrukce, kde najít klíč a že můžeme dovnitř a obsloužit se. Pohoda. :)

Předposlední den na cestě, jsme strávili na západním pobřeží. Je to velký kontrast, oproti hornatému západu. Jen louky, rovinky a popravdě, docela nuda. Pokračujeme směr Aberdeen a pak dále dolů na Dundee a až do Edinburghu.

Cesta ubíhala fakt rychle, dělali jsme jen pár zastávek u hradů a zámků, ale všude plno lidí, tak jen obhlížíme, projdeme si park a jedeme dál. Docela brzy, podle plánů, přijíždíme do Edinburghu. Ubytováváme se a tehdy se to stalo. Vjíždím do vjezdu, jeden řve "doleva", druhý "doprava" a třetí "brzdi." No tak jsem škrábnul levé zadní dveře. Trochu vystresovány a nasraný jsem chvíli googli a zjistil že pojištění to pokryje, takže klid. :) Jdeme na prohlídku města.

Poslední den naši cesty byl ve znamení návratů do Glasgow. Přesun zabral chvilku. Hurá na ubytko, no tam moc šťastní nebyli, ale vysvětlili jsme, že si tu jen necháme kufry, no problém. Ještě jsem stihl vrátit auto. Paní úplně v klidu oznámila "máte škrábnuté dveře, to si zaplatíte, ale jestli máte pojistku, tak to bude v klidu." No v kanceláři mi oznámila že oprava je za 400 liber. Vykulil jsem oči a podal kreditku. (pozn. rentalcars.com mi peníze do 14 dní vyplatilo) Město jsme prolezli, dali si naposledy Fish&Chips a pomalu šli spát. Druhý den, o půl páté ráno budíček, pěšky na letiště, o půl šesté ve frontě, za deset sedm v letadle do Londýna. Chvilka čekání a už letíme do Ostravy. Vyzvednu svůj stativ, naložíme se do auta a tím končí naše putování do drsném Skotsku. Za mně fakt dobrý výlet, i přes drobné problémy, jsem si jej náramně užil a určitě bych se tam rád zase vrátil... i se stativem.

Už byl konec prázdniny, už byl pomalu začátek školy a protože rok byl dost nudný, rozhodli jsme se na takový menší trip. Kamarádka spolužačka začala koukat po letenkách. Moc nechybělo a měli jsme zpáteční letenku Budapešť > Tîrgu Mureș. A tak začala naše čtyřdenní cesta.

19.10. v sobotu, krátce po jedné ráno, nasedáme do rychlíku směr Ostrava > Budapešť. Celá cesta se nesla v podřimování a čumění do tmy. Až zážitek kousek za maďarskými hranicemi nás probudil. Paní z vedlejšího kupé se zeptala maďarského průvodčího, kdy bude Bratislava. K její smůle, jsme byli už asi půlhodiny za Bratislavou. Trochu vyšilovala a na další zastávce vystoupila. Od té chvíle to byl neobyčejný výlet.

Přijíždíme do Maďarska, s zpožděním jak jinak, prvně uvažujeme nad metrem, ale po propočítání zjišťujeme že by jsme se mohli rovnou otočit a jet domů. Nasedáme do taxíku a fičíme na letiště. Lámavou angličtinou zjišťujeme že taxikář miluje české pivo a že na maďarské pivo si musíme dávat pozor, prý tam nejdou pod 15° pivo. Na letišti ještě smlouváme na ceně, no prostě mu dáváme všechny forinty které máme. :D Check-in, kontrola, čekání, letadlo, vzlétnutí, nabídka předražené vody, přistání, prostě letecká doprava. Do Rumunska přilétáme kolem druhé hodiny, půjčujeme si auto a od teď už jedeme po vlastní ose.

// TODO: fotky doplnim (DSC_8398, DSC_8403, DSC_8407)

Plánovaných 570Km, úžasnou krajinou, s skvělou bandou a lehce časově omezeni. Takový byl plán, ovšem, jel jsem i já, takže z vyšla jen část... jak jinak, ale k tomu se dostaneme. Vyrážíme, směr Brașov, kde jsme měli zajištěné první přespání. Cesta to byla překrásná, navíc jsme měli dost času na výhled. Řidič se totiž rozhodl že bude dodržovat všechny předpisy, takže ve třicítce jel dvacetdevět. Ale to je v pořádku, silnice tam mají široké. ;) Už od prvních kilometrů si užíváme, opravdu nádherná příroda, spoustu malých vesniček, kde se zastavil čas. A spoustu milých lidí, tedy, z auta tak vypadali.

Do Brașova to je docela štreka takže přijíždíme za tmy a jdeme hledat ubytování. Dobrou půlhodinu hledáme číslo popisné 29A. Našli jsme 29, zvoníme, ptáme se a dozvonili jsme se k nějakému doktorovi, který vůbec netuší kde je 29A. Hned za dalším rohem se bijeme do hlavy, bylo to přímo pod nosem. Už jsem myslel že budeme spát v autě, nakonec nás překvapila velice milá paní, která uměla perfektně anglicky. To že jsme na ni zazvonili o půl desáté večer ji vůbec nevadilo. Provádí nás po domě a ještě večer nám ukazuje mapu a radí kam se máme podívat. Sprcha, dáváme domu vědět, že žijeme a že nás opravdu nikdo ještě neokradl a jdeme spát.

Ráno nás čeká snídaně, to všechno za 260Kč na osobu. Jsme v ráji! Po snídani vyrážíme na prohlídku města. Procházíme nejužší ulicí v Evropě, Strada sfortii. Docela sranda byla se minout s místním. Lanovkou jsme vyjeli až k nápisu Hollywood... ehm nápisu Brasov. Toto je u nich docela oblíbené, hned ve vedlejší vesnici, mají vlastní nápis. Na kopci se kocháme nádherným výhledem na město a díky krásnému počasí vidíme i zasněžené vrcholky rumunských alp.

// TODO: fotky doplnim (DSC_8541, DSC_8536, DSC_8577, DSC_8614)

Město je to nádherné, ale je třeba pokračovat, příští zástavka Rasov. Posilňujeme se místním chlebem a buřtem a vyrážíme na výšlap. Navštěvujeme hrad kde doopravdy přebýval hrabě Drácula. On vážně existoval, jen to co známe jsou legendy, hrabě byl krutý vládce a proto si na něj lidi začali vymýšlet tyto legendy. Pokud jste zvyklí na průvodce, tak na toto si odvykněte, tady máte celý hrad jen pro sebe. Další krásné místo, ale my pokračujeme pomalu dále.

// TODO: fotky doplnim (DSC_8638, DSC_8639, DSC_8680)

V Branu je nádherný hrad, platíme studenské vstupné, za foťák se prý platit nemusí, i když cedule tvrdí opak. Opět, celý hrad jen pro nás. První místnost nás ale docela překvapila. Je věnována tabákovému průmysl, s cedule se dozvídáme, že poslední majitel byl vášnivý kuřák a byl to vlastně on co do Rumunska dotáhla tabák v větší míře. Prošli jsme hrad, prošli jsme trh, kde jsme utratili, docela směšné peníze za blbosti a pohledy. Snažíme se hned najít poštovní schránku, ale samotná pošta vypadá jako by byla dobita nájezdem barbarů. Hledání schrány vzdáváme a vyrážíme k dalšímu bodu naší cesty. Campulung a další hledání. Rumuni mají ve zvyku neoznačovat domy číslem popisným, ovšem na netu je adresa přesně podlě čísla. No domlouváme se s místními po čecho-anglicko-rukama-nohama. Nakonec ubytování nacházíme a opět, sprcha, dáváme domu vědět že žijeme a jdeme chrnět.

// TODO: fotky doplnim (DSC_8716, DSC_8745, DSC_8764)

Třetí den a my vyrážíme na místo, kvůli kterému tu vlastně jsem. Z Campulungu vyrážíme v sedm ráno smět Transfagarasan a konečně řídím i já! Projíždíme pár městy a pomaličku se noříme do rumunských hor. Zastavujeme u přehrady Vidraru, což je neskutečná stavba, obrovská betonová přehrada po které musíme přejet. Zastavuje u ní a z vyhlídky vidíme opět zasněžené vrcholky, tentokráte z mnohem větší blízky. Projíždíme poslední vesničkou a už jsme tam. Nádherně kroucená cesta skrz vrchol hor. Děláme spoustu zastávek, hodně fotím a na vrcholku se koulujeme. Na jedné stráně hor svítilo sluníčko, na druhé straně, bylo deset čísel sněhu. Pro mně neskutečný zážitek. Ale pokračujeme dál, směr Sibiu, kde jsme chtěli navštívit "Most lhářů". Schválně píšu, že jsme chtěli.

// TODO: fotky doplnim (DSC_8824, DSC_8841, DSC_8909) // TODO: fotky doplnim (DSC_8913, DSC_8928, DSC_9004)

Přijíždíme tedy do města, parkujeme a vyrážíme k teto zajímavosti. Ani jsme nevyšli z auta a Monika hlásila že nám něco chybí. Nemohla najít papíry od auta, letenky, pojištění, prostě nic. Prohledali jsme několikrát cele auto, ale nikdy nic. Nezbývá nám nic jiného, než se zkusit vrátit do Campulungu, jestli jsme je tam náhodou nenechali. Byly čtyři odpoledne a my byli na druhé straně hor. Nasedáme a vyrážíme. Cesta byla docela nudná, až na 50 kilometrů polních cest, i když GPS tvrdila něco jiného. Vystresování z cesty, tak tak přijíždíme k benzínce a bereme poprvé plnou nádrž. Zpět do Campulungu se vracíme kolem půl desáté, dobrých dvacet minut bušíme na bránu, než paní vyjde. Papíry samozřejmě nacházíme, nechal jsem je minulou noc na vrchní palandě. Ano, JÁ jsem je tam nechal. Naštěsti se nic nestalo a přespáváme.

Druhý den, v šest ráno vyrážíme směr letiště, které je opět, na druhé straně hor. Cestou se už naštěstí nic nestalo. Auto vracíme s pětiminutovým zpožděním, kontrola na letišti, na otevření brány čekáme deset minut. Všechny vychází tak tak. V Budapešti jsme tak akorát na čas, metrem na nádraží, místním vlakem na druhé nádraží, přestup v Břeclavi a v Přerově a o půlnoci jsem v lůžku.

Výlet hodnotím jako velký zážitek, na to jak jsme se měli, byl celý levný a vyšel asi na čtyři tisíce na osobu. Prý už se plánuje další, tentokráte k rumunskému moři.

Je neděle 12. srpna ráno, kolem 9:00. Venku je pouhých 15°C a pod mrakem. Já se statečně balím do thermo prádla a vyrážím na 330km dlouhou cestu, na své Yuki Vista 125. Naplánované jsem měl tři zastávky, oficiálně jsem stihl jen dvě, neoficiálně jsem byl i u třetí zastávky.

Vybavený řízkem a foťákem, který jsem bohužel vytáhl až večer, jsem vyrazil směrem Olomouc. Krásných 80km, skrze nádhernou přírodu, mimo hlavní silnice, jsem zvládl za nějakých 90 minut. Celé odpoledne jsem pak strávil u bratrancovy rodiny, viděl jsem ho po několika létech. Takže jsme se s těžkým srdcem, ve dvě hodiny odpoledne, rozloučil a zamířil jsem do Banína u Svitav.

Prvních 30km bylo nejhorších, dálnice, nekonečná rovinka až do Mohelnice. Neuvěřitelná nuda! Naštěsti jsem v Mohelnici z ní sjel a pokračoval jsem směr Svitavy. Cestou jsem zažil pacifické proudy, cesta mokrá a slunce svítí, za chvílí cesta suchá a prší, dešti jsem po necelém kilometru ujel. Do Banína jsem dorazil o půl čtvrté. Měl jsem za sebou dalších 80km. Něco přes hodinu jsem strávil u kamaráda Marka a protože bylo něco po páté hodině, se slzou v oku jsem oznámil do Šumperku že nestíhám a že tedy dojedu někdy jindy. Domu jsem to měl přes 150km.

Krátce po páté vyrážím směr sladký domov. V tu chvílí jsem si říkal že to byla super neděle a to jsem neměl. Opět pacifický proud u Mor. Třebové a opět dešti ujíždím. Bohužel se v Mohelnici mraky spikly proti mě a spustili. Zastavuji tedy na nejbližší benzínce a vybaluji řízek. Po večeři a půl hodině čekání to vzdávám a navlékám pláštěnku. Samozřejmě že po pár kilometrech déšť ustává a vylézá sluníčko, tehdy jsem si řekl že krize je za mnou a opět jsem to neměl říkat!

Uzavírka a já frajer bez mapy jsem se pustil do objížďky. No nebyl by to výlet kdybych nezabloudil, ale ne jen tak, já se podíval až do Jeseníků. Najednou se z plánovaných 330km, po zrušení zastávky v Šumperku 280km, stalo 380km. Ale stálo to za to! Do Šumperku jsem omylem dojel kolem půl sedmé, pustil jsem se tedy přes Jeseníky na Ostravu. Ani si nedokážete představit, jaký blahobyt jsem zažil, když ukazatel na Ostravu mi řekl 128km. Nadšený že už jedu domu jsem se, po prázdných nedělních silnicích, pustil do zdolávání ne zrovna malých kopců.

S ještě větším úžasem jsem zjistil že jedu po české transfagarašské magistrále. Tak hladkou a tak krásně se krouticí cestu jsem dlouho neviděl. A ten pocit, kdy za vámi zapadá sluníčko, mezi nohama vám bublá trápící se motor a do pusy chytáte všelijakou havěť... to je pocit k nezaplacení. Bohužel, měl jsem na kvap, tak jsem se jen kochal ubíhající krajinou.

Abych to uzavřel, tak domů jsem dojel kolem půl desáté, na tachometru 380km a s vědomím že moje výlety se vždycky nějak krásně zkazí, jsem hodil sprchu a ulehl. Ale už teď je mi jasné, že v nejbližší době se do Jeseníku vrátím.

Už párkrát jsem tu psal čeho bych chtěl dosáhnout, čeho jsem dosáhl a co ještě plánuji. Tentokráte se ale zaměřím na trošku jiné plány. Nejde totiž ani tak o plány, ale spíše o sny. Některé jsou opravdu bláznivé, některé zase docela proveditelné. Rozhodně si ale myslím že se za své sny nemusíte stydět...

Když už jsem u těch hodně bláznivých, tak k těm patří projet Trabim severní Ameriku, včetně Kanady a její severní části a Aljašky. Ale to je opravdu extrém :D

Ty více pravděpodobně proveditelné jsou:

• Podívat se do Norska a hlavně za polární kruh a nejlépe trabim.
• Projet Anglii a Irsko na motorce.
• Projít republiku.... pěšky

A pak tu mám jedny dost náročné, ale docela proveditelné:

• Projet Ameriku, tentokráte na motorce.
• Projet Austrálii, opět na motorce.
• Podívat se na velkou cenu F1 v Singapuru

Je toho dost že, na to že jsem student pracující v pekárně, mám sny tedy velice odvážné. No doufám že do své smrti alespoň pár z nich zvládnu.

Zdroj obrázků http://www.theage.com.au a http://www.motorkari.cz