HERANGR

Temnota, smutek, prázdnota, vzpomínky na které chcete zapomenout, myšlenky které nechcete vyslovit. Uvažujete na tím, jaký to má vlastně všechno smysl, když vaše snažení končí pořad stejným, zdrcujícím, ponižujícím, vysilujícím neúspěchem. Stejný neúspěch, stále a stále dokola. Žádné poučení, pořád stejné.

Proč? Přestáváte věřit v to, v co celý život doufáte. Přestáváte doufat v to, v co celý život věříte. Proč? Jediná otázka, která vám zbyla. Protože to má všechno nějaký smysl? Protože to takhle má být? Protože to někdo takhle předurčil? Proč? Co to je za blbosti? Přece tu jde o mě, o mou osobu, o můj život, o má rozhodnutí. Proč to tedy tak není?

Nebo snad to, co chcete, není to, co si zasloužíte? A je úplně jedno, jak moc se snažíte, co všechno pro to děláte? Stejně skončíte s tím, co je vám předurčeno? Nebo se raději spokojíte s tím, co vám zrovna spadne do klína? Jak vlastně poznáte, že to je to nebo ono? Jak poznáte, že toto je to, co opravdu chcete?

Pokládate si taky tyto otázky? Tak se vzpamatujte a jděte ven. Neexistuje totiž ta správná příležitost k správným činům. Existují pouze vaše činy k vytvoření té správné příležitosti.

Na pozadí nám hrají Bnad of Horses - The Funeral ⤳

Drahá má,

doufám, že se máš skvěle, že se ti daří ve škole a doma všechno klape. Jak dopadly narozeniny? Doufám, že jsi je se svými kamarády pořádně oslavila. Přece jen, kulatiny má člověk pouze jednou za život. Už se taky těším, až budu mít svoje kulatiny, bude to velká sláva.

U nás doma nic nového, všichni jsou zdraví a už se nemůžou dočkat jara. Já už se také nemůžu dočkat a netrpělivě vyhlížím sluníčko. V práci teď sedím na novém místě. Je mnohem lepší než ta samotka, na které jsem seděl doposud. A i Já se mám také dobře.

Důvod, proč píši tento dopis, je ale trochu jiný, než to, abych ti řekl, jak se mám. Je mnoho věcí, co bych chtěl říct. Ale je to strašně těžké. Nevím sám, jak to správně napsat. Víš, tohle odloučení není dobré. Myslel jsem, že to zvládnu. Mám tě rád, ale myslím si, že pro oba bude lepší, když už se nebudeme vídat.

Nechci dělat žádné scény, proto jsem všechny tvé věci sbalil a odnesl k vám domů. Všechny účty zaplatil a vše vyřídil. Doufám, že se budeš mít dobře, ale prosím, neodepisuj.

S láskou Lukáš

Co s tebou? Náhoda nás svedla dohromady. Oba v tom jsme nevinně. Oba to o druhém nevíme. A já se ptám, co mám dělat. Co jsme si řekli, jsme si řekli. Co jsme udělali, jsme udělali. To už se nezmění. Teď tu oba stojíme, do očí si hledíme. A já se ptám. Odpověď nevíme.

Já vím, co bych udělal. Já vím, co bych ti řekl. Ale strach je mocnější. Bojím se odmítnuti? Bojím se samoty? Bojím se sebe? Co kdybych to řekl? Co kdybych to prostě řekl a ulevil si. Všichni mi říkají abych to řekl, všude to čtu, že to je dobré. Copak je to tak těžké? Asi je...

Proč mi nedokážeš odpovědět? Nejsi si mnou jistá? Nejsi si sama sebou jistá? To tedy nic neznamenalo? Myslíš si, že to pro mě nic neznamenalo? Nechtěla bys dělat to, co opravdu chceš? A nedělat to, co ti ostatní diktují? Já ano, proto...

Mám tě rád. Nikdy jsem netušil, že takový úžasný člověk žije tak blízko. Že se s takovým člověkem seznámím. Že s ním zažiji pěkné chvíle. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, nikdy jsem nechtěl, abys dělala to, co nechceš. Vím, nejsem dokonalý. Měla bys vědět, že se snažím. Že na tom pracuji. Že na sobě makám, co to jde.

Bohužel mi teď zůstaly jenom otázky. Hromada otázek bez odpovědí. Otázky, na které si nedokáži odpovědět. Otázky, které mě trápí...

Byl to opravdu dlouhý rok. A protože jsem si tu už dlouho nevyléval srdíčko, tak to zkusím ještě před koncem roku napravit. Rok to byl náročný, ale o tom se pobavíme v každoročním zhodnocení. Teď mi jde o to, co se tady celý rok dělo.

Když si uvědomím, že jsme hráli karty, definovali jsme si dno, bavili jsme se o strachu a bezmoci a to že jsem psal několik dní veřejný deník. Patří Vám velké díky, za to že jste četli a občas hodili i feedback. Vážím si toho. Jen mě mrzí, že jste musel o takových věcech vlastně psát. Na druhou stranu, je to vlastně dobře, protože psaní mě baví a žiji, což je taky fajn.

Bylo toho opravdu hodně a je toho ještě víc o čem bych mohl psal. Rozhodně se po novém roce nic nezmění. Budu se snažit Vás zásobit dobrým čtivem a občas si tu vyliji srdíčko, protože o tom to vlastně je.

Režie: Mozek
Předloha: Zkušenosti
Scénář: Život
Kamera: Nikdo
Hrají: v hlavni roli: Já a jedná známa, ve vedlejších rolích x neznámých, kde x ∈ ℝ ⁺

Příběh se odehrává v nedaleké budoucnosti, přibližně hodinu až týden od přítomností. Steampunkový děj se točí vždy kolem záporného hlavního hrdiny, jehož největší slabinou je strach, který nedokáže ovládat. Jeho chování je nepředvidatelné a jeho rozhodnutí jsou zbrklé a iracionální.

Samotný děj se pak skládá z několika částí. První část je seznámení, druhá je okouzlení, třetí je facka, čtvrtá je beznaděj, pátá je zhroucení, šestá je další facka, sedmá je prozření, osmá je WTF?!, devátou část tvoří úvahy. Devátou částí, náš příběh zatím končí. Jeho pokračování je v plánu, ale nikdo ještě neprozradil o co půjde. Jako možností připadají deprese, radost, zlost, nebo nic.

Většina děje se odehrává pouze v hlavě hlavního hrdiny, což je asi ten největší problém, protože to je zlé. Občas se pokusil všechny postavy vpustit do reálného světa, ale pokaždé to končí tragedii. Všichni protagonisté a někteří diváci už netrpělivě čekají na další pokračování. Takže si to nenechte ujít, již brzy v vašich kinech.