HERANGR

Určitě znáte ten pocit, když chcete něco strašně udělat, ale víte, že nemůžete. Ano, bylo by krásné to udělat, říct někomu něco co vás trápí, nebo co mu chcete dlouhé roky říct, ale nejde to.

Většinou jsem narážel na to, že jsem neměl odvahu. Vůbec se nedivím, při mém verbálním vyjadřování. Ale teď už to je jiné. Mluvit už trochu umím, nejsem taková stydlivka, zato můj mozek mi to nedovolí. Prostě uvažuje co říct, aby toho druhého nenaštval, ba naopak, více si ho k sobě naklonil.

Tak to je poslední dobou. Strašně rád bych něco udělal, ale jsem si na sto pro jistý, že by to skončilo jako řecká tragédie. A nakonec bych to byl já, co bych zaplakal nad výdělkem.

Co říct závěrem. Na jedné straně, obrovská chuť něco udělat, něco většího. Na druhé straně, téměř stoprocentní jistota, že to dopadne zle. Kudy dál?

Dlouho jsem uvažoval, jestli vůbec o tomto psát. Ale když jsem viděl to číslo, nedalo mi to. Popravdě vůbec nevím, z které strany začít. Stalo se toho teď tak hodně a ještě víc mě za nedlouho čeká. Ale od poslední poezie už uběhl měsíc, tak co. :)

Právě dnes, 29.4.2014, to je přesně osmsetsedm dní. Osmsetsedm dní na ostrově plném bláznů, osmsetsedm dní neutichajících myšlenek, osmsetsedm dní šílenství, osmsetsedm dní beznaděje, dlouhých osmsetsedm dní snažení... A kde jsem teď? Je to snad konečně tady, že by stačilo udělat jen ten jeden, pomyslný, správný krok? Nebo je to jen další mylná představa, další pohled přes růžové brýle, další naděje? Je to osmsetsedm dní vzestupů a pádů, kdy mě ani jeden pád nezničil a ani jeden vzestup neodradil. Znamená to snad něco víc?!

Kdybych věřil na znamení, uvěřil bych, že to tak má být. Uvěřil bych, že to dopadne dobře a klidně i za dalších osmsetsedm dní se konečně dočkám. Ano, byla to dlouhá cesta, kdy jsem dokázal nevídané, ale stále tady je těch osmsetsedm dní naděje...

Spím, ale stále jsem ospalý,
jím, ale stále jsem hladový,
sním, ale stále jsem zasněný,
miluji, ale stále jsem zklamaný.

Hledám, ale stále jsem ztracen,
věřím, ale stále jsem podváděn,
snažím se, ale stále jsem omráčen,
důvěřuji, ale stále jsem obcházen.

Nenávidím, ale stále jsem zraněn,
nelituji, ale stále jsem viníkem,
vstupuji, ale stále jsem vyháněn,
ustupuji, ale sám jsem cynikem.

Jsou otázky jednoduché, nebo složité. Jsou otázky hloupé, nebo chytré. Jsou otázky na které se lehce odpovídá a jsou otázky na které se odpovídá hůře. A pak tu jsou otázky které by neměly být vůbec položeny, ale to zjistíte až se na ně zeptáte.

Myslím že se tomu říká: "Když nechceš znát odpověď, neptej se." Jenže to většinou člověk zjistí až když se zeptá. Za můj krátký život jsem už zjistil, na který druh otázek se raději ptát nemám. A taky vím, koho se raději neptat.

Ale co mě překvapilo, byla má dnešní jednoduchá otázka: "Jak se máš?" Odpověď kterou jsem dostal mi doslova vyrazila dech. Je to takové to, když žijete ve své pravdě, pak vám někdo pošle dva nevinné řádky zprávy a máte život naruby.

Bohužel. odpověď mě nejen překvapila, ale také se mě docela dotkla. Nasledovala asi tříhodinová debata, ale to je zase jiný příběh...

"Dávejte si pozor na co se ptát, ať Vás to pak nemrzí!"

Rodiče se rozhodli začít nové kolo přestaveb. Začali před více než dvaceti lety kuchyní. Tento rok naběhli na nové kolo, opět kuchyní.

Opět bylo vše v pořádku, než se stalo nevyhnutelné. Koupili novou baterii a u baterie leták s upozornění v několika jazycích. Na letáku vidíme dva výrazné obrázky, celý list papíru je inspirován krvavě červenou a černou barvou (mimochode, tato kombinace je opravdu dobře čitelná, jen tak dále). Na jednom obrázku vidíme klíč, na druhém jsou kleště. Nyní přichází ta zajímavější část, v textu stojí, že nemáme používat kleště ani šroubovák pro dotažení hadic. Šroubovák? Opravdu?!

Chápu, všichni nejsou techničtí typy, ale ŠROUBOVÁK?! Vždyť to je proti pravidlům vesmíru! Navíc na obrázku je klíč, tak jsem ještě více zmaten. Na obrázcích klíč a kleště, v textu kleště a šroubovák...

Jo dívám se na to trochu jinak, je to hloupá chyba, ale když už dělají takový produkt, tisknou několik tisíc takových letáků a nedokážou si to po sobě ani přečíst. Je to opravdu na pováženou. :D