HERANGR

Už byl konec prázdniny, už byl pomalu začátek školy a protože rok byl dost nudný, rozhodli jsme se na takový menší trip. Kamarádka spolužačka začala koukat po letenkách. Moc nechybělo a měli jsme zpáteční letenku Budapešť > Tîrgu Mureș. A tak začala naše čtyřdenní cesta.

19.10. v sobotu, krátce po jedné ráno, nasedáme do rychlíku směr Ostrava > Budapešť. Celá cesta se nesla v podřimování a čumění do tmy. Až zážitek kousek za maďarskými hranicemi nás probudil. Paní z vedlejšího kupé se zeptala maďarského průvodčího, kdy bude Bratislava. K její smůle, jsme byli už asi půlhodiny za Bratislavou. Trochu vyšilovala a na další zastávce vystoupila. Od té chvíle to byl neobyčejný výlet.

Přijíždíme do Maďarska, s zpožděním jak jinak, prvně uvažujeme nad metrem, ale po propočítání zjišťujeme že by jsme se mohli rovnou otočit a jet domů. Nasedáme do taxíku a fičíme na letiště. Lámavou angličtinou zjišťujeme že taxikář miluje české pivo a že na maďarské pivo si musíme dávat pozor, prý tam nejdou pod 15° pivo. Na letišti ještě smlouváme na ceně, no prostě mu dáváme všechny forinty které máme. :D Check-in, kontrola, čekání, letadlo, vzlétnutí, nabídka předražené vody, přistání, prostě letecká doprava. Do Rumunska přilétáme kolem druhé hodiny, půjčujeme si auto a od teď už jedeme po vlastní ose.

// TODO: fotky doplnim (DSC_8398, DSC_8403, DSC_8407)

Plánovaných 570Km, úžasnou krajinou, s skvělou bandou a lehce časově omezeni. Takový byl plán, ovšem, jel jsem i já, takže z vyšla jen část... jak jinak, ale k tomu se dostaneme. Vyrážíme, směr Brașov, kde jsme měli zajištěné první přespání. Cesta to byla překrásná, navíc jsme měli dost času na výhled. Řidič se totiž rozhodl že bude dodržovat všechny předpisy, takže ve třicítce jel dvacetdevět. Ale to je v pořádku, silnice tam mají široké. ;) Už od prvních kilometrů si užíváme, opravdu nádherná příroda, spoustu malých vesniček, kde se zastavil čas. A spoustu milých lidí, tedy, z auta tak vypadali.

Do Brașova to je docela štreka takže přijíždíme za tmy a jdeme hledat ubytování. Dobrou půlhodinu hledáme číslo popisné 29A. Našli jsme 29, zvoníme, ptáme se a dozvonili jsme se k nějakému doktorovi, který vůbec netuší kde je 29A. Hned za dalším rohem se bijeme do hlavy, bylo to přímo pod nosem. Už jsem myslel že budeme spát v autě, nakonec nás překvapila velice milá paní, která uměla perfektně anglicky. To že jsme na ni zazvonili o půl desáté večer ji vůbec nevadilo. Provádí nás po domě a ještě večer nám ukazuje mapu a radí kam se máme podívat. Sprcha, dáváme domu vědět, že žijeme a že nás opravdu nikdo ještě neokradl a jdeme spát.

Ráno nás čeká snídaně, to všechno za 260Kč na osobu. Jsme v ráji! Po snídani vyrážíme na prohlídku města. Procházíme nejužší ulicí v Evropě, Strada sfortii. Docela sranda byla se minout s místním. Lanovkou jsme vyjeli až k nápisu Hollywood... ehm nápisu Brasov. Toto je u nich docela oblíbené, hned ve vedlejší vesnici, mají vlastní nápis. Na kopci se kocháme nádherným výhledem na město a díky krásnému počasí vidíme i zasněžené vrcholky rumunských alp.

// TODO: fotky doplnim (DSC_8541, DSC_8536, DSC_8577, DSC_8614)

Město je to nádherné, ale je třeba pokračovat, příští zástavka Rasov. Posilňujeme se místním chlebem a buřtem a vyrážíme na výšlap. Navštěvujeme hrad kde doopravdy přebýval hrabě Drácula. On vážně existoval, jen to co známe jsou legendy, hrabě byl krutý vládce a proto si na něj lidi začali vymýšlet tyto legendy. Pokud jste zvyklí na průvodce, tak na toto si odvykněte, tady máte celý hrad jen pro sebe. Další krásné místo, ale my pokračujeme pomalu dále.

// TODO: fotky doplnim (DSC_8638, DSC_8639, DSC_8680)

V Branu je nádherný hrad, platíme studenské vstupné, za foťák se prý platit nemusí, i když cedule tvrdí opak. Opět, celý hrad jen pro nás. První místnost nás ale docela překvapila. Je věnována tabákovému průmysl, s cedule se dozvídáme, že poslední majitel byl vášnivý kuřák a byl to vlastně on co do Rumunska dotáhla tabák v větší míře. Prošli jsme hrad, prošli jsme trh, kde jsme utratili, docela směšné peníze za blbosti a pohledy. Snažíme se hned najít poštovní schránku, ale samotná pošta vypadá jako by byla dobita nájezdem barbarů. Hledání schrány vzdáváme a vyrážíme k dalšímu bodu naší cesty. Campulung a další hledání. Rumuni mají ve zvyku neoznačovat domy číslem popisným, ovšem na netu je adresa přesně podlě čísla. No domlouváme se s místními po čecho-anglicko-rukama-nohama. Nakonec ubytování nacházíme a opět, sprcha, dáváme domu vědět že žijeme a jdeme chrnět.

// TODO: fotky doplnim (DSC_8716, DSC_8745, DSC_8764)

Třetí den a my vyrážíme na místo, kvůli kterému tu vlastně jsem. Z Campulungu vyrážíme v sedm ráno smět Transfagarasan a konečně řídím i já! Projíždíme pár městy a pomaličku se noříme do rumunských hor. Zastavujeme u přehrady Vidraru, což je neskutečná stavba, obrovská betonová přehrada po které musíme přejet. Zastavuje u ní a z vyhlídky vidíme opět zasněžené vrcholky, tentokráte z mnohem větší blízky. Projíždíme poslední vesničkou a už jsme tam. Nádherně kroucená cesta skrz vrchol hor. Děláme spoustu zastávek, hodně fotím a na vrcholku se koulujeme. Na jedné stráně hor svítilo sluníčko, na druhé straně, bylo deset čísel sněhu. Pro mně neskutečný zážitek. Ale pokračujeme dál, směr Sibiu, kde jsme chtěli navštívit "Most lhářů". Schválně píšu, že jsme chtěli.

// TODO: fotky doplnim (DSC_8824, DSC_8841, DSC_8909) // TODO: fotky doplnim (DSC_8913, DSC_8928, DSC_9004)

Přijíždíme tedy do města, parkujeme a vyrážíme k teto zajímavosti. Ani jsme nevyšli z auta a Monika hlásila že nám něco chybí. Nemohla najít papíry od auta, letenky, pojištění, prostě nic. Prohledali jsme několikrát cele auto, ale nikdy nic. Nezbývá nám nic jiného, než se zkusit vrátit do Campulungu, jestli jsme je tam náhodou nenechali. Byly čtyři odpoledne a my byli na druhé straně hor. Nasedáme a vyrážíme. Cesta byla docela nudná, až na 50 kilometrů polních cest, i když GPS tvrdila něco jiného. Vystresování z cesty, tak tak přijíždíme k benzínce a bereme poprvé plnou nádrž. Zpět do Campulungu se vracíme kolem půl desáté, dobrých dvacet minut bušíme na bránu, než paní vyjde. Papíry samozřejmě nacházíme, nechal jsem je minulou noc na vrchní palandě. Ano, JÁ jsem je tam nechal. Naštěsti se nic nestalo a přespáváme.

Druhý den, v šest ráno vyrážíme směr letiště, které je opět, na druhé straně hor. Cestou se už naštěstí nic nestalo. Auto vracíme s pětiminutovým zpožděním, kontrola na letišti, na otevření brány čekáme deset minut. Všechny vychází tak tak. V Budapešti jsme tak akorát na čas, metrem na nádraží, místním vlakem na druhé nádraží, přestup v Břeclavi a v Přerově a o půlnoci jsem v lůžku.

Výlet hodnotím jako velký zážitek, na to jak jsme se měli, byl celý levný a vyšel asi na čtyři tisíce na osobu. Prý už se plánuje další, tentokráte k rumunskému moři.

A opět tu máme takové malé ohlédnutí, za rokem 2013. Opět to byl velmi zásadní rok, už třetí v řadě, takže si začínám myslet, že ten život fakt není nudný...

Opět nemám v plánu se chlubit.... ale co už, byl to maras rok a ten poslední den, v tu poslední minutu a sekundu se klidně budu chlubit. :P

Začínáme v lednu, který byl plný plesů a věřte, každý ples stál za to. Například na SUS plese jsem poprvé požádal dívku o telefonní číslo, ne že by bylo pravé, ale dokázal jsem to. Na našem plese jsem vyhrál flašku Jegra, ale k ní se ještě dostaneme. A v lednu také začala nejlepší část roku. Zavedli jsme čtvrteční konec týdne. Takže jsme se každý čtvrtek po škole slezli a něco vymňoukli. Od pečení lentilkové pizzy, po buchty, až po pivo v "Kurnik šopě". Každý týden stál za to a aspoň nám to pěkně ubíhalo.

Jaro bylo zásadní ještě tím, že jsem našel cestu. Je to pokračování příběhu z minulého roku. Nebudu to více rozmazávat, prostě jsem se nechal pokřtít. Zde také vznikl příběh o jelenovi a hřebíku v hlavě.

Po tomto všem pomaličku přicházelo léto. A já se poprvé vydal do dalekých krajin, poprvé jsem letěl letadlem a ne jedním, ne dvěma, ale hned třemi tam a dvěma zpět. :D Brutální Honzíková cesta na kanáry, čtrnáct dní tam a pak další brutální cesta zpět. Ale stálo to za to! Vyšplhal jsem se téměř na vrchol sopky, okoupal jsem se v oceánu a utratil fůru peněz.

Zároveň s začátkem léta, jsem nastoupil do práce, do které přes neskutečný odpor, chodím rád a jsem rád že ji zvládat společně s školou.

Zpět z dovolené, zpět v práci a prázdniny jsou zde. Původně jsem myslel že díky dovolené se už nikam nepodívám, opak byl však pravdou. Podnikli jsem několik trabi výletů, moto výletů a pěšo výletů. Můžu jmenovat: Doubravice, Turzovka, Frýdek, Jeseníky, Pálava,... Všechny ve skvělém složení a výborné náladě. I to počasí nám nakonec přálo.

Prázdniny byly hodně divoké, zpět do reality mě však dostalo září, kdy se to všechno pokazilo. I když všechno zlé je k něčemu dobré, jsem rád že jsem to už stihl urovnat. Abych to uvedl na pravou míru. Raketový start super roku byl následován sešupem jak z lysé. Už jsem to vypozoroval a je to téměř taková sinusoida. Ale věřím že to tak mělo být a i když mě to štve, tak jsem s tím smířený.

Akcí na podzim bylo po skromně, škola si začal žádat své, práce také a na blbiny už nezbyl čas ani síly. Když nepočítám výlet do Rumunska, tak podzim byl v tomto hledisku nudný. :D

A dostáváme se zpět do zimy. Semestr, kromě zkoušek, hotový, některé věci urovnané, některé věci pohřbené, ale to už je taky historie. Vánoční svátky jsem prožil v poklidu, Ježíšek mě potěšil, vydal jsem se ještě na poslední trabi výlet na Svatý Hostýn a už jen pomalu doufám v lepší zítřky. Protože nikdy nevíte, koho zítra potkáte....

Je toho spousty co mám na srdci, opět jsem zažil co jsem ještě nezažil, viděl co jsem ještě neviděl, splnil jsem si několik snů... prostě brutální rok.

"Konec roku, je jako konec seriálu. Při poslední epizodě si vzpomenete, co jste všechno zažili a už jen čekáte, jestli je opravdu konec, nebo se bude natáčet další řada..." - Lukáš Tížek

Rodiče se rozhodli začít nové kolo přestaveb. Začali před více než dvaceti lety kuchyní. Tento rok naběhli na nové kolo, opět kuchyní.

Opět bylo vše v pořádku, než se stalo nevyhnutelné. Koupili novou baterii a u baterie leták s upozornění v několika jazycích. Na letáku vidíme dva výrazné obrázky, celý list papíru je inspirován krvavě červenou a černou barvou (mimochode, tato kombinace je opravdu dobře čitelná, jen tak dále). Na jednom obrázku vidíme klíč, na druhém jsou kleště. Nyní přichází ta zajímavější část, v textu stojí, že nemáme používat kleště ani šroubovák pro dotažení hadic. Šroubovák? Opravdu?!

Chápu, všichni nejsou techničtí typy, ale ŠROUBOVÁK?! Vždyť to je proti pravidlům vesmíru! Navíc na obrázku je klíč, tak jsem ještě více zmaten. Na obrázcích klíč a kleště, v textu kleště a šroubovák...

Jo dívám se na to trochu jinak, je to hloupá chyba, ale když už dělají takový produkt, tisknou několik tisíc takových letáků a nedokážou si to po sobě ani přečíst. Je to opravdu na pováženou. :D

Nic není ideální, jsou malé věci, jsou velké věci a každý člověk má jiné priority. Toto jsem zjistil před rokem, samozřejmě v tom měla prsty holka. Přitom je zvláštní, že ještě dříve jsem potkal jinou, denně ji vídal ve škole, prostě takové postupné zamilovávaní (jestli to tak můžu nazvat). Minule prázdniny byly fajn, odprosil jsem se z bezvýchodní situace, zaměřil jsem se na někoho jiného. K překvapení všech, opět jsem byl zklamán. Takže další rok jsem opět pomaličku do toho padal. Opět mi byla odhalena pravá tvář pravdy, opět jsem byl zklamán a řekl jsem si dost.

Tyto prázdniny, byly bezkonkurenční. Pořád se něco dělo a i přes celotýdenní pracovní vytížení, jsem si našel energii na víkendy, které stály za to. Přestal jsem nad tím uvažovat, myslel jsem si že jsem se od toho oprostil, myslel jsem si to že to vím. Viděli jsem se párkrát, ale vždy to dopadlo stejně, totální a bezradná "dojebanost". Většinou to vypadalo tak, že jsem dva, tři dny vůbec nespal a i přes všechny útěchy, se mnou nebylo do řeči.

Včera to bylo podobné a co hůř, bylo to horší. Vždycky, když jsem se dozvěděl nějakou novinku, byl jsem z toho špatný. Můj mozek nedokázal vypnout. Právě teď, když to píšu, myslím nad tím co jsem se včera dověděl. Mé zoufalství dokazuje to, že tu o tom píšu.

A já se ptám, proč? Ano, život by byl nudný a ano, vím že život není lehký. Ale proč, i když vím že mou lásku neopětuje, ba dokonce nad tím mávla rukou (ano, řekl jsem ji to), tak proč to prostě nemůžu přejít?

Nedávno si naši koupili klávesnici a že jím stačí ta nejlevnější. Tak si koupili klávesnici za 299Kč ve slevě. Ok, říkám si, vybalím ji, návod zahazuji, klávesnici zapojuji. Všechno v pořádku, klávesnice značky Microsoft je kompatibilní s linuxovou distribucí, na které rodiče spokojeně fungují. Balím pytel ve které byla zabalena, beru krabici, beru manuál... hmm něco je špatně. Podívám se do ruk a koukám že jsem místo manuálu vzal nějakou knihu, houby, byl to on.

Manuál k klávesnici má neuvěřitelných 156 stánek o velikosti ořezané A5. Tak si říkám: "Hmm..." No koukám na to, pohledem zaujatého informatika, manuál obsahuje 11 jazyků. Fajn, to je stále 14 stránek na jazyk, takže čekám nějaký referát o tom kde jaké písmenko je a tak. A opět jsem se zmýlil. Český návod obsahuje celou půl stranu o tom jak klávesnici připojit a jakési instalaci. Na dalších 11.5 stranách je velmi stručně popsáno jak klávesnici chránit, proti dešti a jiným přírodním, chemickým a radiačním nečistotám. A na konec, dvě strany, věnovány seznamu čeho všeho na té klávesnici můžete dělat aby jste porušili záruku.

Na Microsoft, tak jako na naši vládu, mám svůj názor. Komu se líbí, ať ho používá, kdo chce pracovat ať ho nepoužívá, ale toto mě fakt dostalo...