Suchá hadra na dně mořském, je jedna z mnohých průpovídek kterými mně můj taťka v mládi bavil. V té době, bylo mi asi 12, mně nenapadlo nic jiného, než napsat stejnojmennou knihu. Věřte nebo ne, ale v době kdy jsem měl problém s slohovou prací, jsem dokázal napsat něco přes deset Á čtyřek. Bohužel v té době jsem hodně experimentoval a disketu (ano disketu) i s obsahem někde zahrabal, zformátoval, rozebral a kdo ví co ještě.
Teď, po deseti létech, jsem se odhodlal že začnu od znova. Námět je jasný, zápletku si jakž takž pamatuji a o zbytek už nouze nebude. Tentokráte to ale bude na díly. A budu s tím bavit všechny čtyři čtenáře zde.
To by byl plán, teď trochu o co jde. V původní "knize" vystupoval nepřeberný počet postav s různými příběhy, které postupně do sebe zapadaly a teď tomu nebude jinak. Žánrově to bude odpovídat dramatu, detektivce, trošku sci-fi, trošku fantasy a hodně absurdní komedii. Příběh se odehrává v jedné městečku na úpatí hor. Hlavní postavy není třeba představovat, během první kapitoly se vám představí samy. Tak samo Vám nebudu nastiňovat příběh, připravil bych Vás o překvapení, navíc je víceméně jasný.
No a teď mi jen držte palce ať se k tomu někdy dostanu. ;)
PS.: Nemusíte se bát že příběh bude ovlivňován lidmi a věcmi kolem mně, ale bude.
Jojo, už je to zase nějaký měsíc, přesněji tři a půl, co tu píšu. Horši že nevím ani o čem píšu. Ale to časem pochopíte. To víte není to úplně jednoduché, ale když se Vám podaří to co mi, no nevím...
Ale představte si to, je pátek, sedm večer, vy nasedáte na autobus, umoření celodenním sezením za počítačem, den před tím jste se vrátili dnes. Ten včerejší večer Vám taky nepomohl. A tak sedíte v tom autobuse, chce se Vám ukrutně spát, ale nejde to, myslíte na ní, protože ji milujete, ale snažíte se nemyslet, protože ona Vás ne a pořád se Vǎm chce spát. Když už pomalu únava vítězí nad nespoutanou myslí a pomaličku zabíráte... najednou ŠOK! Autobus stojí na zastávce kde většinou nestojí, otevírá dveře, což většinou nedělá a nastupuje člověk, což je také zvláštní.
Člověk je od pohledu zralý na protialkoholickou léčebnu, na tvářích rudé žílky, oči vyschlé a zalité krví a vy už od první chvíle víte co se stane. No jistě, on si sedá vedle Vás. Necháváte spánek spánkem, lásku láskou a zpomalujete svůj dech, tak aby jste co nejméně nasávali ten puch směsi cigaret a tvrdého.
V tu chvíli vystává jedná, neméně důležitá, otázka. Když vezmeme že vesmír je nekonečný, lidské vědomí je nekonečné, čas je relativní a časoprostor se dá ohýbat, tak proč zrovna Já? Neříkám že ostatní jsou na tom lépe, ale jsou! No, omlouvám se, to poslední berte trochu s rezervou... lidské vědomí není nekonečné...
Letošek, tedy rok 2012, byl z mého pohledu opravdu zásadní. Zažil jsem co jsem ještě nezažil, viděl jsem co jsem ještě neviděl a poznal jsem co jsem ještě neznal. Jistě každý den nebylo posvícení, nebyl to zrovna lehký rok, ale to by byl život nudný.
Rozhodně se nechci chlubit co všechno se mi přihodilo. Ale jen namátkově připomenu docela zásadní plesovou sezónu, docela ostrý letní semestr, doslova brutální prázdniny, mrzutě nicotní podzim a zimu plnou změn.
Rok byl pro mě zásadní v tom, že jsem asi prohlédnul skrz mlhu lží a přetváření. Jistě se s tím budu potkávat i nadále, ale změnilo mě to, snad tedy k lepšímu.
Nějak mě neobdarovala múza, takže to nebudu moc protahovat. Moc děkuji všem, všem co to tady čtou, všem novým i všem starým známým a hlavně těm třem co mi pomohli překonat to těžké období...
Je neděle 12. srpna ráno, kolem 9:00. Venku je pouhých 15°C a pod mrakem. Já se statečně balím do thermo prádla a vyrážím na 330km dlouhou cestu, na své Yuki Vista 125. Naplánované jsem měl tři zastávky, oficiálně jsem stihl jen dvě, neoficiálně jsem byl i u třetí zastávky.
Vybavený řízkem a foťákem, který jsem bohužel vytáhl až večer, jsem vyrazil směrem Olomouc. Krásných 80km, skrze nádhernou přírodu, mimo hlavní silnice, jsem zvládl za nějakých 90 minut. Celé odpoledne jsem pak strávil u bratrancovy rodiny, viděl jsem ho po několika létech. Takže jsme se s těžkým srdcem, ve dvě hodiny odpoledne, rozloučil a zamířil jsem do Banína u Svitav.
Prvních 30km bylo nejhorších, dálnice, nekonečná rovinka až do Mohelnice. Neuvěřitelná nuda! Naštěsti jsem v Mohelnici z ní sjel a pokračoval jsem směr Svitavy. Cestou jsem zažil pacifické proudy, cesta mokrá a slunce svítí, za chvílí cesta suchá a prší, dešti jsem po necelém kilometru ujel. Do Banína jsem dorazil o půl čtvrté. Měl jsem za sebou dalších 80km. Něco přes hodinu jsem strávil u kamaráda Marka a protože bylo něco po páté hodině, se slzou v oku jsem oznámil do Šumperku že nestíhám a že tedy dojedu někdy jindy. Domu jsem to měl přes 150km.
Krátce po páté vyrážím směr sladký domov. V tu chvílí jsem si říkal že to byla super neděle a to jsem neměl. Opět pacifický proud u Mor. Třebové a opět dešti ujíždím. Bohužel se v Mohelnici mraky spikly proti mě a spustili. Zastavuji tedy na nejbližší benzínce a vybaluji řízek. Po večeři a půl hodině čekání to vzdávám a navlékám pláštěnku. Samozřejmě že po pár kilometrech déšť ustává a vylézá sluníčko, tehdy jsem si řekl že krize je za mnou a opět jsem to neměl říkat!
Uzavírka a já frajer bez mapy jsem se pustil do objížďky. No nebyl by to výlet kdybych nezabloudil, ale ne jen tak, já se podíval až do Jeseníků. Najednou se z plánovaných 330km, po zrušení zastávky v Šumperku 280km, stalo 380km. Ale stálo to za to! Do Šumperku jsem omylem dojel kolem půl sedmé, pustil jsem se tedy přes Jeseníky na Ostravu. Ani si nedokážete představit, jaký blahobyt jsem zažil, když ukazatel na Ostravu mi řekl 128km. Nadšený že už jedu domu jsem se, po prázdných nedělních silnicích, pustil do zdolávání ne zrovna malých kopců.
S ještě větším úžasem jsem zjistil že jedu po české transfagarašské magistrále. Tak hladkou a tak krásně se krouticí cestu jsem dlouho neviděl. A ten pocit, kdy za vámi zapadá sluníčko, mezi nohama vám bublá trápící se motor a do pusy chytáte všelijakou havěť... to je pocit k nezaplacení. Bohužel, měl jsem na kvap, tak jsem se jen kochal ubíhající krajinou.
Abych to uzavřel, tak domů jsem dojel kolem půl desáté, na tachometru 380km a s vědomím že moje výlety se vždycky nějak krásně zkazí, jsem hodil sprchu a ulehl. Ale už teď je mi jasné, že v nejbližší době se do Jeseníku vrátím.
Dnes (6.8.2012) v ranních hodinách přistál na Marsu rover s názvem Curiosity. Co mě ovšem překvapilo byla velikost toho vozítka. Proto jsem udělal malou srovnávací tabulku, aby se to dalo lépe představit.
-
Curiosity
Trabant
Délka
3 m
3.9 m
Šířka
2.8 m
1.5 m
Výška
2.1 m
1.4 m
Váha
900 kg
650 kg
Rameno
Ano
Ne
Cena
2 500 000 000 USD
+- 25 000 Kčs
Na tabulce je krásně vidět, že rover, postaveny v NASA, je větší a o něco málo dražší než Trabant :D. Ale dost vtipů, NASA rover je něco úžasného a i na tak malém podvozků je obrovská laboratoř, uvidíme co zjistí...
