HERANGR

Měli jsme tady před půl rokem Každá karta, má dvě strany, kde jsem se rozepsal o jednom trápení. Pak tu bylo před třemi měsíci Každá karta, má čtyři hrany, kde jsem se zmínil že jsem se jednoho trápeni zbavil, ale narazil na druhé.

A teď tu máme za sedm měsíců třetí článek, ve kterém se řeší "Karty", jak jinak.... První trápení, je snad pohřbeno, druhé je uzavřeno. Jediný problém zůstal v mé hlavě, ale o tom zase jindy...

Jsem zmatený, protože se pomaličku zase vracím na začátek. Nevím, co se vlastně děje (možná krize středního věku). Ale snažím se to neřešit, ani jedná to taky už neřeší, takže to bude asi taky OK.

Jen se bojím, aby se tato karetní série neuzavřela chybějící permutaci...

Věděl jsem, že to musí jednou přijít. Věděl jsem, že dříve nebo později se budeme muset rozloučit. Ovšem nevěděl jsem, že to přijde tak brzo a ani že to bude tak těžké.

Poznali jsme se na jedné akci, myslím že to bylo někdy v půlce listopadu. Stali jsme se dobrými přáteli a vše bylo skvělé. Chodili jsme po akcích, docela jsme divočili, potkávali jsme nové lidi a vždy byl u mně a pomáhal mi. Musím říct že jsme docela přirostli k sobě.

Ale jak to tak bývá, nic není věčné. Poslední dobou to začalo skřípat. Měl jsem narozeniny a on se zamotal kdesi, ani nevím kde. Docela sem mu to vyčetl i když jsem neměl úplně důvod. Možná tam někde byl a tiše mi fandil. Měl jsem docela smíšené pocity...

Když si teď uvědomím, že zítra, v tuto dobu, už spolu nebudeme, že ho už nikdy neuvidím, docela mě mrazí. Myslím že ani neví na co se chystám, ale doufám že to pochopí. Vždycky pro mně chtěl to nejlepší a toto je asi potřeba. Budu muset odstřihnout spojení, přestaneme se vídat, jediné co nám zůstane jsou ty skvělé vzpomínky, které jsme spolu zažili.

Sbohem, bradko...

Myslím že jsem se letos pěkně rozepsal a když jsem rozjel i projekt "100 věcí a díra v hlavě" tak to nenechám jen tak umřít. A tak uvažuji co je další věc na mém pomyslném žebříčků. No nakonec vyhrál fejsbug (modro bílý nesmysl, FiBičko, ničitel životů, FaceBug, ...).

On má totiž úžasnou vlastnost, říct vám úplně všechno a přitom vůbec nic, tedy pokud jste v moji hlavě. Jeho obsah moc neřeším, jde mi hlavně o kontakty. A zde je ten jeho potenciál nejsilnější. V úplné prkotině můžete vidět odpověď na všechno.

Jop, jedná se přesně o tuto drobnost. To Vás (a tím Vás, myslím mně) nutí nad různými věcmi uvažovat, spojovat si nitky, které by jste spojovat neměli a to se pak dějí věci...

Jsou otázky jednoduché, nebo složité. Jsou otázky hloupé, nebo chytré. Jsou otázky na které se lehce odpovídá a jsou otázky na které se odpovídá hůře. A pak tu jsou otázky které by neměly být vůbec položeny, ale to zjistíte až se na ně zeptáte.

Myslím že se tomu říká: "Když nechceš znát odpověď, neptej se." Jenže to většinou člověk zjistí až když se zeptá. Za můj krátký život jsem už zjistil, na který druh otázek se raději ptát nemám. A taky vím, koho se raději neptat.

Ale co mě překvapilo, byla má dnešní jednoduchá otázka: "Jak se máš?" Odpověď kterou jsem dostal mi doslova vyrazila dech. Je to takové to, když žijete ve své pravdě, pak vám někdo pošle dva nevinné řádky zprávy a máte život naruby.

Bohužel. odpověď mě nejen překvapila, ale také se mě docela dotkla. Nasledovala asi tříhodinová debata, ale to je zase jiný příběh...

"Dávejte si pozor na co se ptát, ať Vás to pak nemrzí!"

Každého dříve nebo později něco pěkně vytočí. Já jsem se například dostal za takovou hranici, že mě dokáže vytočit docela prkotina. Tak například, ranní cesty autobusu.

Dojíždím každý den do Ostravy, každé ráno, v 6:14, od pondělku do pátku. Řidiči se střídají a musím říct, že v úterý a ve čtvrtek jsou jízdy noční krajinou v pohodě, můžu se dospat, v ově jsem na čas, klídek a pohoda.

Za to pondělo-středečňo-páteční řidič je spíše za trest. Ráno nastupuji, prvně co mě uvítá, je nikotinová facka. Pokračuje to přikývnutím vysušené hlavy řidiče, který měl snad před sto lety sto let. To by se ještě dalo, sedávám dozadu, tam kuřácky odér nedosáhne a řidiče nevidím. Bohužel v pondělky, středy a pátky jezdi nějaké paní, které se vidí jen v autobuse, celý den v práci a cestou domů. Vůbec je netrápí že lidi chtějí o půl sedmé dospat a řvou na celé kolo.

Pak je tu další zvláštnost, která se opakuje bohužel každý měsíc. Nakupování měsíčníků. Protože lidi jednou jen do Ostravy, kde je milion prodejen a autobus stojí přímo u nádraží, tak musí ráno brzdit všechny ostatní. Zvláštní je, že nakupují jen v pondělí, ve středu a v pátek.

Každé ráno pak končí příjezdem o deset minut později, takže tramvaje, na které nedobíhám, jsou v čudu. Nechápu jak to dělá, že nabere takové zpoždění.

Když nad tím tak uvažuji, jsou to spíše lidi v tom autobusu, než samotný autobus... :/ je to smutné, snad nejsem sám.