Konec karetní série

Téměř před rokem, jsem začal "karetní sérii". Psal jsem o tom, jak to bylo všechno fajn a pak se to zkazilo [1]. Pak následovalo téměř půl roku točení v kruhu [2]. A nakonec tu byl článek o tom, že by mělo být vše v pořádku [3]. Což není...

Tento týden byl docela zásadní. Opět jsem viděl co sem vidět neměl a zjistil jsem co jsem zjistit neměl. Položil jsem ji opět tu zpropadenou otázku "Proč?". Proč se pořád trápím, proč se k tomu pořád vracím, proč zrovna ona. Jenže, teď to bude jinak. Už jsem zkusil kopu věcí na to se od ní dostat a nic nepomohlo, zkusil jsem kupu věcí abych ji dostal a také nepomohlo. Ještě jsem, ale nezkusil jednu věc.

Je to možná drastické, možná trochu přehnané, ale jinak to teď nevidím. Končím. Prostě "The end", závěrečné titulky, poslední obejmutí, poslední ahoj a čau...


Viděl jsem padat hvězdu

To takhle jednou sedím venku, jedenáctá hodina se blíží, foťák stojí opodál, já sedím v křesle a čumím do nebe. Všechno je fajn, dokonce je i celkem teplo a najednou se to stane. Přes půlku oblohy zářící padající hvězda. Kousek šutru, který měl to štěstí a dostal se až do naší atmosféry. Si určitě říkáte: "no a co." Jenže Perseidy začínají až za nějaké tři měsíce!

Takže žádné "pche", ale opravdová regulérní padající hvězda, takovou jsem ještě neviděl. Hvězda zmizela a hned mě napadlo, že mám vlastně jedno přání. Nerozmýšlel jsem se ani vteřinu a bylo mi jasné co si přát...


Mám tě rád jako sůl

Nemám tě rád jako peníze, protože peníze ztratí svou hodnotu a jsou k ničemu.
Nemám tě rád jako zlato, protože je to věc která se dá ukrást a je pryč.
Nemám tě rád jako vzduch, protože vzduch se vydýchá a je jedovatý.
Nemám tě rád jako pátek, protože i ten pokaždé skončí a nezbývá než čekat.

Mám tě rád jako květinu, chci se o ní starat a čekám až rozkvete.
Mám tě rád jako vtip, chci ho říct a vidět úsměv.
Mám tě rád jako zážitek, chci se těšit na každý den s tebou.
Mám tě rád jako sůl, protože bez soli není život.

Jsi jediná, pro kterou bych šel na kraj světa a tam ti snesl modré z nebe.
Jsi jediná, která mě nikdy neomrzí a vždy mně potěší když tě pobavím.
Jsi jediná, na kterou se vždycky těším a vždy se nemůžu dočkat.
Jsi jediná, pro kterou žiji a věřím že má smysl dýchat.

Když tě potkám, zastaví se mi srdce a nemůžu se nadechnout.
Když tě potkám, nemůžu se tě nabažit a chci být s tebou co nejdéle.
Když tě potkám, jsi pro mně jediná v místnosti.
Když tě potkám, zastaví se čas a Já chci aby to bylo na pořád.

Sůl, lásko moje!


Strach

Mám devadesát kilo, skoro stodevadesát centimetrů a dvacettři roků. Na "bubáky" a "zoubkové víky" už nějaký rok nevěřím a ze tmy už taky nemám strach (když je rozsvíceno). A přesto všechno, mám obrovský strach z toho co přijde, co uslyším, co uvidím a co se zase dovím.

Pozorní čtenáři jistě pochopili, že neřeknu vůbec nic konkrétního. To nechci a nemám na to ani právo. Navíc by to mohlo vyvolat nechtěné diskuze.

Strach který mám, by se dal popsat anglickou zkratkou TMI (too many information - příliš mnoho informací). Můj mozek má úžasnou deduktivní vlastnost a tyto informace dokáže spojit až do neuvěřitelných příběhů. Jako přirovnání by se dalo použit: vezmu si vypsanou propisku a nakreslím barevnou Monu Lisu, akorát že tak milionkrát více.

Problém je v tom, že i když se tomu bráním, i když mi stačí to co vím a i to mi stačí abych si užil s svojí hlavou krušné chvíle, i přes to všechno se na mně informace ženou. Někdy to řeším odchodem, někdy se to snažím překousnout a někdy tam ani nejsem a i tak mi to stačí. Tak i tak, vždycky to končí bezesnou nocí a nechuti něco dělat. Nikomu nic říct nemůžu, na nikoho se nemůžu zlobit, můžu se to jenom snažit překonat.


Ten pocit, když nemůžete nic udělat

Určitě znáte ten pocit, když chcete něco strašně udělat, ale víte, že nemůžete. Ano, bylo by krásné to udělat, říct někomu něco co vás trápí, nebo co mu chcete dlouhé roky říct, ale nejde to.

Většinou jsem narážel na to, že jsem neměl odvahu. Vůbec se nedivím, při mém verbálním vyjadřování. Ale teď už to je jiné. Mluvit už trochu umím, nejsem taková stydlivka, zato můj mozek mi to nedovolí. Prostě uvažuje co říct, aby toho druhého nenaštval, ba naopak, více si ho k sobě naklonil.

Tak to je poslední dobou. Strašně rád bych něco udělal, ale jsem si na sto pro jistý, že by to skončilo jako řecká tragédie. A nakonec bych to byl já, co bych zaplakal nad výdělkem.

Co říct závěrem. Na jedné straně, obrovská chuť něco udělat, něco většího. Na druhé straně, téměř stoprocentní jistota, že to dopadne zle. Kudy dál?


Lukáš Tížek © 2010 - 2021 | 
statistiky

Statistiky:

Ø blogů denně: 0.0223
Ø pismen denně: 55.8916
celkem blogů: 92
celkem znaků: 231 056
první blog: 3. ledna 2010
stáří blogu: 4 134 dnů
 | 
rozcestník

Som napsal: