Říkali mi

Když jsem před více než deseti léty začal psát tento blog, měl jsem to jako místo kde se vybrečet. Byl jsem nešťastný a chtěl jsem aby to celý svět věděl. Jedinou mou útěchou bylo cestování, ale pokaždé, když jsem se vracel, vracel jsem se do prázdna. Říkali mi, neboj, však si někoho najdeš. Najdeš si tu pravou když to budeš nejméně čekat. Já si říkal, kdyby mi pokaždé dali korunu, mohl bych být milionářem... Bohužel, nebo spíše, bohu díky, milionářem jsem se nestal. I když v určitém smyslu ano.

Jak se říká, pod svícnem je největší tma. A právě pod tím svícnem jsi byla ty. Ano ty! V těch krásných šatech, s tou úžasnou rtěnkou a nejhezčím úsměvem který jsem kdy viděl. Já vím, že to nebyl úmysl, ale v těch tvých očích jsem ztratil a těšil jsem se týden co týden na to, až je zase uvidím. Zkrátím to, prostě jsem se beznadějně zamilovat do skoro sousedky. A mohla za to jen jedna zpráva: "už jsi tam volala???" :-D

Začali jsme chodit poprvé do tanečních. Začali jsme si psát na dobrou noc. Šli jsme poprvé do kina a začali jsme spolu mrznout, protože se nám nechtělo z procházky domů. Začal jsem pro tebe jezdit k vlaku a ty jsi mě začala učit pořádně vařit. Začali jsme chodit po horách a na jógu. Našli jsme si hotel, do kterého se vracíme. Byli jsme také poprvé od sebe na delší dobu, ale taky jsme spolu vyrazili na naši první společnou dovolenou. Není to tak dávno a začali jsme spolu žít.

Začal jsem být šťastný, protože jsem ji našel. Kamarádku, partnerku, navigátorku na cestách a oporu při nesnázích. Našel jsem člověka, pro kterého udělám první i poslední a vím že ona udělá to samé. Děkuji ti. <3


Jel jsem na Kubu

Bylo nebylo, psal se rok 2016 a Já, Monika a Honza jsme hledali naši další destinaci. Bylo rozhodnuto, že poletíme na jaře 2017 a nejlépe někam do tepla. A tu náhle se objevily letenky na Kubu. Bez mrknutí jsme je vzali a začali plánovat ať si to pořádně užijeme.

Má cesta začíná ve čtvrtek ráno. Autobus na Svinov, vlak do Prahy, expres na letiště, odbavení, letadlo do Amsterdamu, bus do města. Prostě klasika s zajímavými prvky české a holandské dopravy. Větší sranda začala až večer. O půl jedenácté jsme vylétali směr Mexico city.

Mexico city

Téměř třináct hodin v letadle mexické společnosti. Docela brzo jsem zabral, ale pamatuji si, že jsem zaslechl slovanský jazyk a v domnění že jde o Čechy jsem se pokusil navázat konverzaci přes palubní chat. Bez úspěchu. Ve čtyři ráno, místního času, přistáváme a díky celodennímu přestupu, se vydáváme do města. Čtvrté nejlidnatější město na světě má o půl šesté ráno své kouzlo. Prázdné ulice, prázdné cesty, zavřené obchody všude klid. Chvílí se procházíme, čekáme až se otevře "Torre Latinoamericana." To je věžák uprostřed města s vyhlídkou nahoře. Platíme pár pesos a už fičíme vzhůru. Nemáme žádné velké plány, takže si to užíváme fakt dlouho. Nakonec to ale vzdáváme, sjíždíme dolu, sedáme do parku s wifi, no ona ta wifi tam byla vlastně úplně všude. Po cestě zpět na letiště objevujeme úžasnou věc. Ve stánku na rohu ulice prodávají ovoce v kelímku. Dávám si na osvěžení, paní ve stánku žbleptla něco španělsky a já že "jo" vzala sůl a posolila mi to ovoce, pak vzala limetku a celou mi ji do toho ovoce vymačkala. Prvně jsem na ní čučel jak puk, pak jsem to ale zkusil a lepší věc jsem fakt už dlouho neměl. Bílý a červený meloun, posolený a zalitý limetkovou šťávou, fakt doporučuji. Ale už byl čas, vrátili jsme se na letiště a pokračovali směr Havana.

Je deset večer a my vystupujeme v Havaně na letišti. Dostáváme kopu formulářů, které poctivě vyplňujeme, ale nikdo je po nás nechce. Nevadí, vyplněné to máme. Na letišti nás čeká taxikář s cedulkou, je to fakt hezký pocit, jak vidíte své jméno na té cedulce. Za chvíli jsme už na svém prvním ubytování. Pěkný pokoj s klimatizaci a milými lidmi. Mladá holčina, uměla anglicky, nic není problém, prostě super.

Domlouváme si na ráno snídani za pár pesos, dáváme sprchu a jdeme spát. Ráno přicházíme do kuchyně a tam mamča od holčiny, která umí jen španělsky. Tehdy to začalo, začátky byly těžké, uměli jsme jen "sí" a "buenas noches", takže si dovedete představit, jakou srandu jsme zažívali. Ale jak říkám, nic není problém, takže jsme to zvládli s přehledem. Snídaně byla fakt nadupaná. Omeleta, čerstvé ovoce, úžasná káva a veka. Nad vekou jsme se docela pozastavili, byla totiž usušená, ale nějakým záhadným způsobem to všechno fungovalo. Hned po snídani jsme vyrazili do banky, měli jsme totiž pořád jen eura a večer u směnárny byla kilometrová fronta. Mamča nám dala zalaminovanou kartičku s adresou a jménem, že prý to budeme potřebovat v bance. Docela maras, chtěli pas, adresu kde bydlíme a kde jsme vzali eura, pak nám to směnili. U přepážky jsem byl dobrých 15 minut. Ale konečně jsme měli čím platit. Vyrazili jsme tedy na první obhlídku Havany. Část města, ve které jsme bydleli, je taková ... suchá, nic moc tam není, nicméně jde vidět stará zástavba. Poznáte to tak, že na starý barák nalepí další patro a z boku na něj nalepí schody, nebo ještě lépe, rozdělí vchod hned u branky, takže máte vchod široký třeba 40cm. Ale jde vidět že se snaží a když zrovna máe štěstí, tak žijete v čisté části. Jak se dostanete do starého města, blíže k přístavu, tak si připadáte že za chvíli potkáte Jack Sparrowa na své lodi. Stará část města, je fakt hezká. Úzké uličky, obchůdky, kosteliky a tak. Fakt hezké. Co je trochu škoda, tak když vyjdete kousek bokem, tak najdete rozbité a polorozpadlé baráky, ale pry se to má všechno opravovat. Co je ale fakt super, jsou ty staré auta. Co jsme zjišťovali, tak na Kubě mají snad 100% daň na nové auta, takže ty staré, které tam přivezli někdy v 60 letech, tam furt jezdí. No, buď je to úplný vrak (čti taxik) nebo jsou zrenovovaná a dělají se v nich jízdy po městě (čti vyděrači).

Nicméně, mně to hřálo fakt na srdíčku, vidět takové veterán, kteří furt slouží. Jediná věc, co mně u nich mrzí, je že jsou všechny předělány na diesel. Takže na oko, jsou krásné, ale pod kapotou jsou podomácku přetvořené. Nicméně, i s těmi starými auty, tam jezdí jak prasata, na druhou stranu, tam to prostě funguje a nikoho to netrápí. Náš cíl, pro tento den, bylo najít autobusák a koupit si jízdenky na bus do Pinar del Río. Procházka přes celé město, nás zavedla na správné místo, bohužel se ukázalo, že všichní ví, že mají jet autobusem. Prvně jsme chtěli na jeden den do Varadera, bez šance. Nejbližší volný spoj do Pinar del Río byl až za tři dny. Tížek to zase zvládl a nezklamal. Kupujeme lístky do pinaru a jdeme zpět, s tím že si musíme zajistit přenocování na jednu extra noc, se kterou jsme nepočítali. Bohužel paní domácí už měla plno, ale stalo se, co pro mně zůstává jako velké kouzlo Kuby. Internet, ani mobily tam pomalu nejsou, ale nic není problém. Děvucha řekla, ať ji dáme 5 minu a že přijde. Za 4 minuty klepe u nás na pokoji, že nám domluvila přespání a dva baráky vedle, stejná cena, stejný komfort a že po snídani nás mamča odvede. Prostě lusknutím prstů se vše vyřešilo.
poznámka redakce: už se přesně neví, jak to bylo s autobusy, ale bylo to dost špatné...

Tím, že jsme měli den v Havaně navíc, tak jsme se rozhodli jej využít k válení na pláži. Vzali jsem taxíka (čti rozpadlý Chevrolet z roku 1958) a vyrazili jsme k moři. Pláže v Havaně žádné pořádně nejsou a jezdí se kousek za město. Ale nic není problém. Vzadu sedím já s Monikou, ve předu Honza s řidičem. Na to že neumíme ani slovo španělsky, tak si pěkně popovídali. Největší sranda byla, když jsme kousek před pláží prudce zastavili, řidič vyskočil z taxíku a skočil do cesty protijedoucímu.

Nevěděli jsem co se pořádně děje, tak jsme seděli a čuměli s otevřenou hubou. Za chvilku se vrátil a říkal, že to byl jeho syn a potřeboval se sním na něčem domluvit. To nás docela uklidnilo. Za chvíli jsme už byli na pláži, s řidičem jsme se domluvili, že nás ve čtyři odpoledne vyzvedne na stejném místě a by se úspěšně vydali slunit. No řeknu vám, myslel jsem, že v Karibiku je prostě teplo a teplá voda a prostě všechno super. Bohužel, sice sluníčko dobře hřálo, ale voda měla dobrých 22-23 stupňů. No nic moc pro mně, ale co už, když jsem na druhé straně světa, tak se vykoupu. Další nešvar, byli vyděrači s kytarou, kteří umí dvě tři písničky (většinou ty nejvíce profláknuté), přijdou k vám, a hrají a pak chtějí almužnu. Ale už máme něco za sebou a víme, že když hned mávneme, tak se seberou a jdou. Druhý nešvar, je mnohem milejší. Jsou to obchodníci s kokosem, kteří chodí po pláží s termo taškou plnou ledu a kokosů. Nechají vás si vybrat vlastní kokos, useknou vám špičku a dají brčko. Pak nastane zvrat a obchodník po vás chce aby jste pili hned. No tak Honza začal cucat a jak tam tak stál a cucal ze svého kokosu, obchodník vytáhl flašku a začal mu tam dolívat rum. Fakt ňamka. :) Pohoda klídek, fakt jsme si to užívali. Zašli jsme si na oběd do bufače u pláže. Prostě dovolená jak má být, co vám mám k tomu říct. Čas se nachýlil a tak jsme vyrazili na parkoviště. Byly čtyři hodiny a taxík nikde, pohoda. Bylo čtvrt na pět a furt nic a já začal pociťovat lehkou nervozitu. O půl páté se přiřítil náš taxík. V pohodě, nic není problém a na všechno mají dost času. Myslím že ten večer, jsme se šli trochu projít a zašli jsme si do francouzské restaurace... bo Kuba.

Poslední den v Havaně jsem věnovali flákání. Prošli jsme si co jsme ještě neviděli. Napsali a poslali pohledy. Zašli si na dobré jídlo. Prostě jsme se na všechno vykvakli a užívali si dovolené. Nicméně, největším zážitkem byla projížďka v fakt moc hezkém veteránu.

Byl to Chevrolet z roku 1963, všechno v původním stavu, jen nalakovaný a vypulírovaný k dokonalosti. Monika nasadila výraz evropského majestátu a začala domlouvat cenu. Neřeknu vám kolik to bylo přesně CUCu, ale 35E byla dost dobrá cena. Ale nic netrvalo dlouho a po cestě nás ještě stihli trochu oškubat, ale k tomu se dostaneme. Nasedli jsme do bílo-azurové ameriky, my tři vzadu, řidič s průvodce (čti účetním) vepředu. Projeli jsme město a pak tunelem na druhou stranu zátoky. Řízení je jako všude stylem brzda>plyn>klakson a vždy nějak projedeš. Na druhé straně nás vzali k muzeu válečných rachotin.

Většinou to jsou věci, které tam nechali rusové po skončení studené války, oni jen vybrali vnitřnosti a ze zbytku udělali muzeum. Pak jsme pokračovali dál na kopec, k malé soše Ježíše a sídla Che. Vyhlídka na město s západem slunce byla nezapomenutelná. Po cestě zpět, na nás pán účetní houkl, že se stavíme na drink... ne, nezeptal se, prostě nám to oznámil. Nicméně, to stálo za ty prachy. Šťáva z čerstvě vymačkané cukrové třtiny, kterou jsem si vlastnoručně vymačkal, trochu rumu (jak jinak) a led. Nápoj hodný bohů. Dali jsme si každý jeden, pán účetní si nechal dát taky a pomalu jsme vyrazili zpět do města. Vyhodili nás na promenádě a my vyrazili zpět na ubytko, sbalit se, vyspat se a zítra hurá dál.

Další den ráno jsem se konečně vydali dál. O dva dny později, ale přece jen. V dopoledních hodinách, jsme nasedli na autobus směr Pinar del Río. Což mělo být úplně nejvíce fantastické místo, podle mně, takže nebylo. :D No nevadí, cesta busem ubíhala docela rychle, jen tam měl na plné kule klimu, takže jsme se klepali zimou a pak vystoupili do tropů. Po cestě jsme udělali asi jen jednu zastávku, s tím, že autobus zaparkoval a vůbec jsme nevěděli co se děje. Já jen na chvíli vyskočil ven s foťákem, ale jen na chvíli, nerad bych tam zůstal. V Pinar del Río jsme neměl ubytování, tedy, než jsme vystoupili. Hned se nás ujal chlapík, jestli nechceme ubytování za pár cuců. Tak jsme na to kývli a už nás táhl z autobusaku k němu domů.

Dopadlo to dobře, žádný vrah to nebyl, i když jeho sprcha vypadala jinak. Byl to nějaký výmysl, že se voda ohřívala přímo v hlavici sprchy, když jsem to zkoušel, tak v tom jiskřilo. Trošičku hardcore. :D Hned se nás ujala jeho dcera, tak jsme si domluvili zájezd na tabákovou plantáž a kdyby jsme chtěli, tak večer jde na párty, tak se můžeme přidat. Ubytovali jsme se a za pár minut už na nás čekal taxík na plantáž. Byla to pecka a měli jsme štěstí, protože jsme tam byli na začátku sezóny, takže jsme viděli malé sazeničky tabáku. Všichni co tam jezdí přes léto, tak vidí jen hole pole. Průvodce uměl fantasticky anglicky a bylo to fakt super. Prošli jsme pole, prošli jsme stodoly kde se tabák suší a končilo to ukázkou z čeho se doutník skládá a jak se dělá. Můžu jen doporučit. Prohlídka stála pár málo cuců a pak jsme povinně koupili doutníky za hodně cuců. :D Probudili jsme taxikáře, který na nás čekal a valili jsme zpět. Dali jsme si jídlo a prošli trochu město. Kromě plantáže tam prakticky nic není. Nicméně zastávku hodnotím jako povedenou, právě kvůli plantáži. Na párty jsme nešli a udělali jsme dobře, paní domu přišla těsně před tím, než jsme vstávali. Asi nebyla moc šťastná, když jsme ji za pár hodin budili, když jsme něco chtěli. :D Nicméně, hned ráno jsme vyrazili směr Viñales.

Městečko Viñales je malé a útulné místo plné hotelů a turistů. Ale fakt, tak jsem jsme je skoro vůbec nepotkali, tak tam jich bylo fest. Ubytovali jsme se u tety doma a hned vyrazili na obhlídku. Hotel, obchod, hospoda, hotel, obchod, hospoda,... od začátku až do konce. No maras, nicméně, jsem se konečně domluvili pořádně anglicky, a německy, a francouzsky... jo a potkali jsme zase čechy. Nicméně, potkáváme Švýcarku, původem z Anglie, dáváme se do řečí a že zítra pojedeme spolu na pláž a podělíme náklady z taxík. Super, zítra ráno jedeme, ale před tím ještě potřebujeme vybrat peníze a dneska to už nestíháme. Nevadí, máme zjištěno, že banka otevírá brzy a že to stihneme před odjezdem. Hm, nestíháme. :D Před bankou asi 50 lidí ve frontě, půl hodiny před otevřením. Pokus najít bankomat nevyšel, ten je taky v bance. Holčina je trochu nervózní, bo na nás čekala nějakých 15 minut, které mohla strávit na pláži.

Nedivím se ji, pláž, na kterou nás taxík zavezl byla téměř prázdná. Byla krásně čistá, bílý písek, azurová voda, sem tam nějaký mráček a lehký vánek. Prostě krása. Na pláží trávíme celý den. Koupat se sice moc nedá, voda měla jen nějakých 20 stupňů, ale co čekat, když jsme na špatné straně Karibiku. Nicméně, i tak to stálo za to. Poslední den před odjezdem vyrážíme na tabákové plantáže, kterých tam je hrubo. Jen vyjdeme za vesnici, tak se rozprostírá obrovské údolí lemované vysokými a strmými skalami, které měly na vrcholcích lesy.

Fakt moc hezké. Potkali jsme tam také spousty amíků na koních. Prvně jsem se divili proč, pak jsme pochopili, přejít celé to údolí je na celý den. Tolik času nemáme, tak se jen procházíme, až narazíme na jeskyni. U jeskyně týpek, ten měl baterku a lano a že nás za dva cucy vezme dovnitř. Pohoda, jdeme dovnitř kde se aspoň zchladíme, prohlídka jeskyně ve španělštině byla dost výživná. Na konci tunelu nám týpek říká, že se máme vysvléct a že se můžeme vykoupat v řece na konci tunelu. Voda je fakt příjemná, ale koupáni při baterce v úplné tmě a ještě navíc bez světla ve vodě... zdvořile jsme odmítli. Docela na nás čuměl, tak počínám, že se amíci koupou. :D

Po návratu k tetě nás čekal poslední úkol, zjistit jak zpět do Havany na letiště. Autobusy jsou vyprodané do příštího týdne a taxik si jen tak nemůžete stopnout a říct mu, že chcete jet 200km. Naštěstí nám teta pomohla, zavolala a za chvíli říkala, že se jede zítra v tolik a tolik a že si pro nás přijedou. Kuba opět nezklamala. Cesta na letiště už probíhala v poklidu. Na letišti jsme, po prvních čtyřech hodinách, zničili hakisák. Pak jsem hodinu chystal piškvorky, které se mnou nikdo nechtěl hrát. Nakonec nám zhasli a my spali ve skoro prázdné hale. Ráno v pět jsme přeletěli do Mexika, tam dalších 18 hodin čekání a pak jsem se probudil už v Evropě.

Výlet na Kubu bych zhodnotil velice kladně. Země se začíná teprve turisticky probouzet, takže tam je docela klid a dost levno. Se vším mě to vyšlo na nějakých patnáct tisíc. Bylo to super. :)


Kolem Skotska

Sedm dní, téměř tisíc kilometrů, čtyři lidé, jeden Fiat 500, jeden škrábanec na dveřích a jedinečné Skotsko. Tak by se dalo ve zkratce popsat mé cestování po severní části ostrovní Anglie. Pro podrobnosti čtěte níže. :P

Naše cesta začala na Ostravském letišti, kde mně z nadšení z úžasné dovči hned vytrhli, když mi z batohu vytahali stativ. Ani by mě to neštvalo, kdybych neměl potvrzené z informací, že ten stativ můžu sebou vést. Ve zkratce, nasrali mě hned na začátku, když jsem s tím jinde, nikdy problém neměl.

Zátoka & Hory

Zachránily mě holky na informacích, kde jsem si stativ schoval. Za branou mě trochu uklidnili a v letadle se mi vrátila i ta nálada. Za chvíli jsme byli v Londýně, krátký přestup a už vystupujeme v Glasgow. Je večer, z letiště to máme 20 minut pěšky na ubytko. Za chvíli už ležím na nafukovačce. :P

Hned další den z rána utíkám zpět na letiště pro auto. Vím že jsme brali nejlevnější, ale že nám dají Fiat 500 mě trochu překvapilo. :D Byli jsme čtyři, z toho jeden měl skoro dva metry. :D Mooc sranda. Dlouho nad tím nepolemizujeme, balíme se a vyrážíme na sever, směr ostrov Skye.

Skye

Cesta probíhala v poklidu, jediné s čím jsem se musel vypořádat, byli řidiči v protisměru. Všichni, bez vyjímky jezdili vlevo, no hrůza se jim vyhýbat. Ale hned jak jsme vyjeli z města, tak cesta začala pěkně ubíhat. Po cestě začínáme objevovat krásu skotské přírody. Občas zastavujeme a kocháme se, je to fakt žůžo.

Zátoka & Hory

Cesta nám zabere téměř celý den, k večer přijíždíme na naše další ubytování, které je kousiček od ostrova Skye. Bydlíme u úžasného staršího páru, vyhlídku máme přímo na moře. Pán je motorkář a vyprávěl nám, že jel jednou na motorce až do Brna na velkou cenu. Před spaním jdeme ještě na procházku, je tam fakt hezky.

Další den jsme již pokračovali na Skye. Fakt hodně hustee. Úzké cesty, kopečky, zatáčky, nádherné hory a krásná příroda. Jdeme na trail k Old Man of Storr. Což je takový malý kopec plný zajímavého kamení. Cesta trvá docela dlouho, prakticky celý den, ale stálo to za to. Poprvé nás také vítá klasické skotské počasí. Na parkovišti sluníčko a hyc, v půli cesty se zatáhne a začne brutálně foukat, nahoře prší, cestou dolů sluníčko, pak vítr, pak déšť který nás provází až domů.

Zátoka & Hory

Je docela pozdě, tak jsme využili trajektu, měli jsme štěstí, lidé za námi se už nevlezli. Ušetřili jsme asi hodinu cesty. Večer nás paní domácí pozvala k nim na pokec. No, dal jsem si dva ležáky a pak jsem si šel lehnout já.

Ráno se rozloučíme a vyrážíme dál, směr most z Harryho Pottera, Loch Ness a město Invernes. Výhoda je, že je to všechno celkem blízko, takže výlet jako vyšitý. Hned za barákem takový ten hezký most z Harryho Potera, jak na něm jede ten vlak do Bradavic. Samozřejmě tam je turistické centrum a my jsme turisti. Ale nic moc tam není, tak jdeme jen na procházku kolem a pak pokračujeme. Za chvíli už jsme u toho slavného jezera, zastavujeme u břehu a hledáme Nessi, zatím nic. O kousek dále nacházíme turistické centrum a my jsme turisti, tak zastavujeme. Z centra se vyklubala zřícenina hradu. No fakt husté. Kus skály na břehu a na tom byl hrad.

Hrad

Lezeme na věž a zkoušíme ji hledat znovu. Zase nic, dali jsme tomu dva pokusy a nic, takže jsme to uzavřeli tím, že to je fakt výmysl. Po důkladném průzkumu pokračujeme dál. Ve městě Invernes se na chvíli zastavujeme na malou procházku, ale už se začalo připozdívat a naše dnešní ubytování bylo ještě trochu dál. Za nějakou hodinku jsme už stáli před barákem a zrovna mi došla SMS, že ještě není doma, dal nám instrukce, kde najít klíč a že můžeme dovnitř a obsloužit se. Pohoda. :)

Předposlední den na cestě, jsme strávili na západním pobřeží. Je to velký kontrast, oproti hornatému západu. Jen louky, rovinky a popravdě, docela nuda. Pokračujeme směr Aberdeen a pak dále dolů na Dundee a až do Edinburghu.

Edinburgh

Cesta ubíhala fakt rychle, dělali jsme jen pár zastávek u hradů a zámků, ale všude plno lidí, tak jen obhlížíme, projdeme si park a jedeme dál. Docela brzy, podle plánů, přijíždíme do Edinburghu. Ubytováváme se a tehdy se to stalo. Vjíždím do vjezdu, jeden řve "doleva", druhý "doprava" a třetí "brzdi." No tak jsem škrábnul levé zadní dveře. Trochu vystresovány a nasraný jsem chvíli googli a zjistil že pojištění to pokryje, takže klid. :) Jdeme na prohlídku města.

Poslední den naši cesty byl ve znamení návratů do Glasgow. Přesun zabral chvilku. Hurá na ubytko, no tam moc šťastní nebyli, ale vysvětlili jsme, že si tu jen necháme kufry, no problém. Ještě jsem stihl vrátit auto. Paní úplně v klidu oznámila "máte škrábnuté dveře, to si zaplatíte, ale jestli máte pojistku, tak to bude v klidu." No v kanceláři mi oznámila že oprava je za 400 liber. Vykulil jsem oči a podal kreditku. (pozn. rentalcars.com mi peníze do 14 dní vyplatilo) Město jsme prolezli, dali si naposledy Fish&Chips a pomalu šli spát. Druhý den, o půl páté ráno budíček, pěšky na letiště, o půl šesté ve frontě, za deset sedm v letadle do Londýna. Chvilka čekání a už letíme do Ostravy. Vyzvednu svůj stativ, naložíme se do auta a tím končí naše putování do drsném Skotsku. Za mně fakt dobrý výlet, i přes drobné problémy, jsem si jej náramně užil a určitě bych se tam rád zase vrátil... i se stativem.


Rok kdy jsem se udělal ... šťastným

Když jsem se v pětadvaceti začal rozhlížet po změně, moc možnosti nebylo. Firma mě srala čím dál, tím víc. O to hůř, že mě srala i když jsem měl odpíchnuté. Ráno se mi nechtělo a fakt kdybych nemusel, tak nejdu. V kanclu jsem se klel, že by to pohoršilo i svědky babišovy. A na konci jsem počítal vteřiny do sirény, no nebyla to siréna, byl to čas kdy mi jela lokalka z přívozu... Domů jsem přicházel znechucený a unavený, takže další aktivity byly drahé, jak máslo před volbami.

No nic, oprášil jsem cí-ví-čko, zaktualizoval linkedin a rozběhl akci, luki mizí. Byly dvě možnosti. Firma která možná otevře pobočku a firma která funguje od doby kdy já jezdil na plastové motorce a dlabal vaječinu z rendliku. Z ovy se mi nechtělo, bo kraj razovity a co by taky fajny synek robil v Brně nebo, nedej bože, v Praglu. Utéct někde za kopečky mi bylo taky proti srsti. Takže posílám maily a čekám. Odpověď, první pohovor. No měl jsem bobky jak cyp. Ale tak, přežil jsem. za pár dní telefon a že by mě tedy chtěli do toho Seznamu.

A teď vážně. Bylo to nečekané, protože jsem to moc necítil, ale kyvnul jsem na to. Po dvou měsících jsem už seděl ve vlaku do Prahy, na první den v nové práci. Bylo to fajn, ukázali nám centrálu, přišli nejvyšší hlavouni, pohoda klídek. Prostě krásná práce. Byl to velký zážitek a velká změna. Z firmy co měla teoreticky sotva 50 lidí, reálně 20 schopných lidí, do firmy která má 1300 lidí. No maras.

Bylo to tak rychlé, že jsem nestihl ani začít pochybovat, nebo se začít bát. Nicméně, práce je to super. Pohoda, klídek, všechno se dělá pořádně, nic se nešidí a hlavně, já jsem konečně šťastný, domu přicházím v pohodě, nejsem unavený a mám čas na svoje další aktivity. Což byl hlavní důvod proč jsem se rozhodl pro změnu.


USA: dojeli jsme

Minule: Poušť a parky

Už nejedeme na jich, ale opět na západ. Už nám chybí pár mil k oceánu a dál na západ to už nepůjde. Hned po Las Vegas na nás čekal další národní park, tentokrát Sequoia National Park.

Sekvoje a Kuba

Je to les tvořený z obřích sequoii. Jak jinak, obrovský park s obrovskými stromy. Procházíme stezku a mezi stromy si připadáme fakt maličcí. Jsou fakt moc velké. Koukáme taky na General Sherman Tree. Což je největší strom na světě podle objemu dřeva. No, i čínští turisté se u něj ztracení. Fakt maras.

Pokračujeme dál, až tu náhle, oceán. Dál už to fakt nepůjde. Pokračujeme na sever, směr San Francisco, po pobřežní cestě. Cesta je to fakt hustá, ve většině případu opravdu kopíruje pobřeží. Takže krásné zatáčky a výhledy.

Kamené město

Je docela pěkně, takže nám to nedá a hledáme pláž. Tu kousek od města Monterey nacházíme. Je sice hezky, ale já močím jen nohy (už mi chybí jen indický oceán), ale ostatním to nevadí a jdou se koupat. Já se procházím po pláží a nacházím umělé skalní město, které je vytvořené z poskládaných kamení na sebe. Very nice.

Oceán nechávám za sebou (po levé straně) a jdeme objevovat Monterey. Nevím jestli jsme o tom věděli, ale objevili jsme celou ulici, která je věnovaná Forestu Gumpovi. Takže tam je taky Buba-Gump Shrimp. No to musíme zkusit. Sedáme a nečekaně, na jídelničku jsou jen krevety. Každý si objednáváme něco jiného.

Husta vyhlídka

Já si objednal nějaký kyblík který byl plný krevet, brambor a zeleniny. No, krevety sem cítil ještě rok po návratu a už nikdy... Městečko je to pěkné, ale je třeba vyrazit dál. Myslím že za městem naposledy stanujeme, stálo to zato. Stan jsme postavili dobrých 200-300 metrů od oceánů. Zážitek jak cyp, ale co čekat, "tichý oceán." Takže jsme rádi že nás vítr neodnesl.

Další den už jsme v San Fraciscu. Máme poslední dny před odletem. Takže se prvně jen procházíme. Na Alkatraz nejdeme, bo drahé a fronta. Objevujeme pár pěkných výhledů, ale celé město je v brutálním kopci, takže jednou nasedáme i na MHD. Objevujeme, také ty klasické barevné domečky, moc pěkné. Druhý den bereme auto a valime k Golden Gate Bridge.

Golden Gate Bridge

No jako maras, zase velké, normálně odspodu až hore. Tak ho projíždíme jedním směrem, na jednom břehu jdeme nahoru na vyhlídku a dolů k pevnosti. Fakt super. Pak jedeme zpět. Já začínám stávkovat, už toho bylo na mně moc, tak zůstávám na ubytku a ostatní jedou do China Town, no jak se vrátili tak z toho moc odvaření nebyli. Večer ještě jedeme k observatoři. Sice tam je klemra jak cyp, ale noční SF je fakt husté.

Poslední den nic neriskujeme, ráno se balíme, uklízíme po mývalovi, který se hrabal v našich věcech co jsme nechali venku. Chystáme košík pro bezdomovce, takže dostávají karimatky, jídlo co zbylo, moje žabky (které jsem si tam koupil bez zkoušky a pak zjistil že sou asi o 5 čísel menší, ale posloužily...) a další věci, které nemusíme tahat domů. Na letišti odevzdáváme auto a hurá k letadlům.

san francisco

Eliška se Zuskou letí přes Paříž a letí jim to o 4 hodiny dříve. Takže se loučíme, Kuba je jde ještě vyprovodit k bráně. Jen co se vrátí, tak pípá mobil, že naše Londýnské, letadlo bude mít zpoždění asi dvě hodiny. Super, ty dvě hodiny jsme měli na přestup do Prahy. Nakonec to dobře dopadlo a po šestnáctí hodinách se opět potkáváme v Praze.

I když to nevypadá, tak toto byl hodně stručný popis naší cesty po Americe. Zážitků bylo nespočet a vydalo by to na mnohem více článku, než jen tyhle. Přiznávám, občas to bylo blbé. Ale státy mě opravdu uchvátily, ještě teď, po dvou letech co jsme se vrátili, mi naskakuje husí kůže, když si na to vzpomenu. Jednoznačně TOP výlet a rozhodně se tam musím někdy vrátit!

Krátký sestřich, co jsme stihl natočit.

Statistiky
Datum 7. září - 30. září 2015
Ujeto cca 9000km (+- 100)
Letenky 18 500,- (do NY, z SF)
Výdaje v USA asi 50 000,-
Zážitek k nezaplacení

Lukáš Tížek © 2010 - 2021 | 
statistiky

Statistiky:

Ø blogů denně: 0.0223
Ø pismen denně: 55.8916
celkem blogů: 92
celkem znaků: 231 056
první blog: 3. ledna 2010
stáří blogu: 4 134 dnů
 | 
rozcestník

Som napsal: