HERANGR

... aneb "odizolujte ty trubky"

Relativní cˇas...

Jojo, už je to zase nějaký měsíc, přesněji tři a půl, co tu píšu. Horši že nevím ani o čem píšu. Ale to časem pochopíte. To víte není to úplně jednoduché, ale když se Vám podaří to co mi, no nevím…

Ale představte si to, je pátek, sedm večer, vy nasedáte na autobus, umoření celodenním sezením za počítačem, den před tím jste se vrátili dnes. Ten včerejší večer Vám taky nepomohl. A tak sedíte v tom autobuse, chce se Vám ukrutně spát, ale nejde to, myslíte na ní, protože ji milujete, ale snažíte se nemyslet, protože ona Vás ne a pořád se Vǎm chce spát. Když už pomalu únava vítězí nad nespoutanou myslí a pomaličku zabíráte… najednou ŠOK! Autobus stojí na zastávce kde většinou nestojí, otevírá dveře, což většinou nedělá a nastupuje člověk, což je také zvláštní.

Člověk je od pohledu zralý na protialkoholickou léčebnu, na tvářích rudé žílky, oči vyschlé a zalité krví a vy už od první chvíle víte co se stane. No jistě, on si sedá vedle Vás. Necháváte spánek spánkem, lásku láskou a zpomalujete svůj dech, tak aby jste co nejméně nasávali ten puch směsi cigaret a tvrdého.

V tu chvíli vystává jedná, neméně důležitá, otázka. Když vezmeme že vesmír je nekonečný, lidské vědomí je nekonečné, čas je relativní a časoprostor se dá ohýbat, tak proč zrovna Já? Neříkám že ostatní jsou na tom lépe, ale jsou! No, omlouvám se, to poslední berte trochu s rezervou… lidské vědomí není nekonečné…