HERANGR

... aneb "odizolujte ty trubky"

Rumunsko 2013

Už byl konec prázdniny, už byl pomalu začátek školy a protože rok byl dost nudný, rozhodli jsme se na takový menší trip. Kamarádka spolužačka začala koukat po letenkách. Moc nechybělo a měli jsme zpáteční letenku Budapešť > Tîrgu Mureș. A tak začala naše čtyřdenní cesta.

19.10. v sobotu, krátce po jedné ráno, nasedáme do rychlíku směr Ostrava > Budapešť. Celá cesta se nesla v podřimování a čumění do tmy. Až zážitek kousek za maďarskými hranicemi nás probudil. Paní z vedlejšího kupé se zeptala maďarského průvodčího, kdy bude Bratislava. K její smůle, jsme byli už asi půlhodiny za Bratislavou. Trochu vyšilovala a na další zastávce vystoupila. Od té chvíle to byl neobyčejný výlet.

Přijíždíme do Maďarska, s zpožděním jak jinak, prvně uvažujeme nad metrem, ale po propočítání zjišťujeme že by jsme se mohli rovnou otočit a jet domů. Nasedáme do taxíku a fičíme na letiště. Lámavou angličtinou zjišťujeme že taxikář miluje české pivo a že na maďarské pivo si musíme dávat pozor, prý tam nejdou pod 15° pivo. Na letišti ještě smlouváme na ceně, no prostě mu dáváme všechny forinty které máme. :D Check-in, kontrola, čekání, letadlo, vzlétnutí, nabídka předražené vody, přistání, prostě letecká doprava. Do Rumunska přilétáme kolem druhé hodiny, půjčujeme si auto a od teď už jedeme po vlastní ose.

Welcome to TransilvaniaUvítáni jak má být!Na cestě






Plánovaných 570Km, úžasnou krajinou, s skvělou bandou a lehce časově omezeni. Takový byl plán, ovšem, jel jsem i já, takže z vyšla jen část… jak jinak, ale k tomu se dostaneme. Vyrážíme, směr Brașov, kde jsme měli zajištěné první přespání. Cesta to byla překrásná, navíc jsme měli dost času na výhled. Řidič se totiž rozhodl že bude dodržovat všechny předpisy, takže ve třicítce jel dvacetdevět. Ale to je v pořádku, silnice tam mají široké. ;) Už od prvních kilometrů si užíváme, opravdu nádherná příroda, spoustu malých vesniček, kde se zastavil čas. A spoustu milých lidí, tedy, z auta tak vypadali.

Do Brașova to je docela štreka takže přijíždíme za tmy a jdeme hledat ubytování. Dobrou půlhodinu hledáme číslo popisné 29A. Našli jsme 29, zvoníme, ptáme se a dozvonili jsme se k nějakému doktorovi, který vůbec netuší kde je 29A. Hned za dalším rohem se bijeme do hlavy, bylo to přímo pod nosem. Už jsem myslel že budeme spát v autě, nakonec nás překvapila velice milá paní, která uměla perfektně anglicky. To že jsme na ni zazvonili o půl desáté večer ji vůbec nevadilo. Provádí nás po domě a ještě večer nám ukazuje mapu a radí kam se máme podívat. Sprcha, dáváme domu vědět, že žijeme a že nás opravdu nikdo ještě neokradl a jdeme spát.

Ráno nás čeká snídaně, to všechno za 260Kč na osobu. Jsme v ráji! Po snídani vyrážíme na prohlídku města. Procházíme nejužší ulicí v Evropě, Strada sfortii. Docela sranda byla se minout s místním. Lanovkou jsme vyjeli až k nápisu Hollywood… ehm nápisu Brasov. Toto je u nich docela oblíbené, hned ve vedlejší vesnici, mají vlastní nápis. Na kopci se kocháme nádherným výhledem na město a díky krásnému počasí vidíme i zasněžené vrcholky rumunských alp.

Tak je uzkáTak je uzkáVýhled na BrasovBlbiny na vrcholku






Město je to nádherné, ale je třeba pokračovat, příští zástavka Rasov. Posilňujeme se místním chlebem a buřtem a vyrážíme na výšlap. Navštěvujeme hrad kde doopravdy přebýval hrabě Drácula. On vážně existoval, jen to co známe jsou legendy, hrabě byl krutý vládce a proto si na něj lidi začali vymýšlet tyto legendy. Pokud jste zvyklí na průvodce, tak na toto si odvykněte, tady máte celý hrad jen pro sebe. Další krásné místo, ale my pokračujeme pomalu dále.

na výšlapuReal Dracula castleJá!






V Branu je nádherný hrad, platíme studenské vstupné, za foťák se prý platit nemusí, i když cedule tvrdí opak. Opět, celý hrad jen pro nás. První místnost nás ale docela překvapila. Je věnována tabákovému průmysl, s cedule se dozvídáme, že poslední majitel byl vášnivý kuřák a byl to vlastně on co do Rumunska dotáhla tabák v větší míře. Prošli jsme hrad, prošli jsme trh, kde jsme utratili, docela směšné peníze za blbosti a pohledy. Snažíme se hned najít poštovní schránku, ale samotná pošta vypadá jako by byla dobita nájezdem barbarů. Hledání schrány vzdáváme a vyrážíme k dalšímu bodu naší cesty. Campulung a další hledání. Rumuni mají ve zvyku neoznačovat domy číslem popisným, ovšem na netu je adresa přesně podlě čísla. No domlouváme se s místními po čecho-anglicko-rukama-nohama. Nakonec ubytování nacházíme a opět, sprcha, dáváme domu vědět že žijeme a jdeme chrnět.

BranMonika, Bob a horyVýchod slunce nad Campulungem






Třetí den a my vyrážíme na místo, kvůli kterému tu vlastně jsem. Z Campulungu vyrážíme v sedm ráno smět Transfagarasan a konečně řídím i já! Projíždíme pár městy a pomaličku se noříme do rumunských hor. Zastavujeme u přehrady Vidraru, což je neskutečná stavba, obrovská betonová přehrada po které musíme přejet. Zastavuje u ní a z vyhlídky vidíme opět zasněžené vrcholky, tentokráte z mnohem větší blízky. Projíždíme poslední vesničkou a už jsme tam. Nádherně kroucená cesta skrz vrchol hor. Děláme spoustu zastávek, hodně fotím a na vrcholku se koulujeme. Na jedné stráně hor svítilo sluníčko, na druhé straně, bylo deset čísel sněhu. Pro mně neskutečný zážitek. Ale pokračujeme dál, směr Sibiu, kde jsme chtěli navštívit „Most lhářů“. Schválně píšu, že jsme chtěli.

Obrovská přehradaZasněžené vrcholky, za chvíli jsme tamÚdolíVodopád uprostřed cestyTo jsou ty vrcholkyÚžasná cesta






Přijíždíme tedy do města, parkujeme a vyrážíme k teto zajímavosti. Ani jsme nevyšli z auta a Monika hlásila že nám něco chybí. Nemohla najít papíry od auta, letenky, pojištění, prostě nic. Prohledali jsme několikrát cele auto, ale nikdy nic. Nezbývá nám nic jiného, než se zkusit vrátit do Campulungu, jestli jsme je tam náhodou nenechali. Byly čtyři odpoledne a my byli na druhé straně hor. Nasedáme a vyrážíme. Cesta byla docela nudná, až na 50 kilometrů polních cest, i když GPS tvrdila něco jiného. Vystresování z cesty, tak tak přijíždíme k benzínce a bereme poprvé plnou nádrž. Zpět do Campulungu se vracíme kolem půl desáté, dobrých dvacet minut bušíme na bránu, než paní vyjde. Papíry samozřejmě nacházíme, nechal jsem je minulou noc na vrchní palandě. Ano, JÁ jsem je tam nechal. Naštěsti se nic nestalo a přespáváme.

Druhý den, v šest ráno vyrážíme směr letiště, které je opět, na druhé straně hor. Cestou se už naštěstí nic nestalo. Auto vracíme s pětiminutovým zpožděním, kontrola na letišti, na otevření brány čekáme deset minut. Všechny vychází tak tak. V Budapešti jsme tak akorát na čas, metrem na nádraží, místním vlakem na druhé nádraží, přestup v Břeclavi a v Přerově a o půlnoci jsem v lůžku.

Výlet hodnotím jako velký zážitek, na to jak jsme se měli, byl celý levný a vyšel asi na čtyři tisíce na osobu. Prý už se plánuje další, tentokráte k rumunskému moři.

Kompletní galerii z cesty najdete zde.