HERANGR

"Pekelný týden." Tak by se dalo nazvat mých posledních 7 dní. Tolik vzestupů a pádů, tolik ponaučení, tolik "facek", to už se mi dlouho nestalo. Bohužel, těch ponaučení bylo asi až příliš, ale co mě nezabije to mě posílí.

Kdyby totiž toho týdne nebylo, nenaučil bych se hromadu nových věcí, nedozvěděl bych se kupu věcí o sobě a nezačal bych na sobě makat. Mrzí mě že jsme promarnil tolik příležitosti, že jsem se nezachoval jak jsem se měl zachovat a prostě některé věci pokazil. Ale člověk žije teď a to co bylo, bylo. Hlavní je, že vím kde jsem pochybil a co příště udělat lépe.

S nově nabitým sebevědomím jsem rozhodnut dosáhnout svého cíle. A jestli ne, tak ještě nenastal ten správný čas. Ta cesta je jistě dlouhá a čeká mě na ní obrovská řada překážek. Ale už se na ně těším, protože s každou překážkou cítím jak rostu a učím se. A je to skvělé.

"Američtí vědci prováděli výzkum a zjistili, že je to tak lepší." Když jsem přečetl tento titulek, hodně se mi ulevilo, na takovou zprávu jsem čekal hodně dlouho. Už nic jiného sem nepotřeboval vědět, bylo to jasné.

Už to je bez mála co jsem si řekl: "A dost!" A ono to opravdu funguje, z celkového pohledu (grafu) jsem se pěkně ustálil a to je dobře. Ano, má to i svá negativa, ale s těžkými ztráty se musí počítat. Přece jenom, válka to byla velká.

Vyhodil jsem fotky, dary, věci které jsem sám vzal, záznamy o pohybu, brýle na noční vidění a satelitní sledovací zařízení. Důkazu jsem se zbavil hezky postaru, rituálem velkého ohně. A opět se mi ulevilo. Nemenším ohněm, jsem poté spálil i všechny mosty, všechny tunely jsem zasypal a telegrafní sloupy podřezal.

Prostě, je třeba se opravdu, od paty, nasrat a zasáhnout. Jsou věci krásné, ale toto už bylo třeba...

Téměř před rokem, jsem začal "karetní sérii". Psal jsem o tom, jak to bylo všechno fajn a pak se to zkazilo [1]. Pak následovalo téměř půl roku točení v kruhu [2]. A nakonec tu byl článek o tom, že by mělo být vše v pořádku [3]. Což není...

Tento týden byl docela zásadní. Opět jsem viděl co sem vidět neměl a zjistil jsem co jsem zjistit neměl. Položil jsem ji opět tu zpropadenou otázku "Proč?". Proč se pořád trápím, proč se k tomu pořád vracím, proč zrovna ona. Jenže, teď to bude jinak. Už jsem zkusil kopu věcí na to se od ní dostat a nic nepomohlo, zkusil jsem kupu věcí abych ji dostal a také nepomohlo. Ještě jsem, ale nezkusil jednu věc.

Je to možná drastické, možná trochu přehnané, ale jinak to teď nevidím. Končím. Prostě "The end", závěrečné titulky, poslední obejmutí, poslední ahoj a čau...

Mám devadesát kilo, skoro stodevadesát centimetrů a dvacettři roků. Na "bubáky" a "zoubkové víky" už nějaký rok nevěřím a ze tmy už taky nemám strach (když je rozsvíceno). A přesto všechno, mám obrovský strach z toho co přijde, co uslyším, co uvidím a co se zase dovím.

Pozorní čtenáři jistě pochopili, že neřeknu vůbec nic konkrétního. To nechci a nemám na to ani právo. Navíc by to mohlo vyvolat nechtěné diskuze.

Strach který mám, by se dal popsat anglickou zkratkou TMI (too many information - příliš mnoho informací). Můj mozek má úžasnou deduktivní vlastnost a tyto informace dokáže spojit až do neuvěřitelných příběhů. Jako přirovnání by se dalo použit: vezmu si vypsanou propisku a nakreslím barevnou Monu Lisu, akorát že tak milionkrát více.

Problém je v tom, že i když se tomu bráním, i když mi stačí to co vím a i to mi stačí abych si užil s svojí hlavou krušné chvíle, i přes to všechno se na mně informace ženou. Někdy to řeším odchodem, někdy se to snažím překousnout a někdy tam ani nejsem a i tak mi to stačí. Tak i tak, vždycky to končí bezesnou nocí a nechuti něco dělat. Nikomu nic říct nemůžu, na nikoho se nemůžu zlobit, můžu se to jenom snažit překonat.

Dneska Vám, mile děti, budu vyprávět příběh. Ale ne jen tak ledajaký, ale příběh jak jsem poznal matku.

Začalo to na podzim, v roce 2011. Všechno bylo super, moji dva dobří přátele se zrovna rozešli a já nastartoval další neúspěšnou kariéru jako programátor samouk. Většinu času jsem trávil doma a jedinou zábavou bylo učení a filmy. Až do toho dne.

Pamatuji si to přesně, byl deštivý, sychravý, podzimní den a venku svítilo sluníčko. Byla to první hodina, prvního dne, prvního semestru, prvního roku. Já vystrašený, plachý a nebezpečně zarostlý. Ona sebevědomá, nebojácná a krásna. Hodina ještě pořádně nezačala a Já... Já jsem už lítal.

Nevěřil jsem, že potkám někoho takového, že se potkáme zrovna ve škole, hned první den a že mi hned padne takhle do oka. Bylo to až neuvěřitelné, musel jsem se několikrát štípnout, abych si ověřil, že fakt nespím. V okamžiku, kdy jsem ji spatřil, jsem věděl že jsme si souzeni a že tohle nebude jen tak. Přistoupil jsem tedy k ní, vzal jsem ji do ruky, prohlížel jsem si ji dlouho chvíli a pořad jsem se nemohl nabažit. Matka, osmička s metrickým závitem....