Zvláštní název, co? Hned to objasním. Za nedlouho to budou čtyři roky co se snažím psát a budou to právě čtyři roky, co existuje Herangr. Proč 44? No to je jednoduché, právě tento příspěvek je čtyřiačtyřicátý.
Musím se pochlubit, protože toto jsem vůbec neplánoval. Prostě to tak krásně vyšlo a k výročí jsem přidal další čtyřky. Tak jako každý rok, slibuji spoustu nových témat a nových článku, ale nikdy se mi to nepodařilo, proto teď neslibuji. Neslibuji vám žádné nové články, ani zajímavé příspěvky. Doufám že díky tomu, že vám nic neslíbím, se mi podaří udržet tempo a dostat průměr na desetinu příspěvků za den. (V době psaní to je 0.03037126 blogů / den) Je to docela výzva, protože podle nepotvrzených zpráv, to znamená alespoň... no hodně článků. Tak uvidíme. :)
V září jsem psal v článku Každá karta, má dvě strany o tom mém trápení. Uběhla nějaká doba a změnilo se spoustu věcí. Bohužel se mi zdá, že se točím v začarovaném kruhu. Řekněme že problémem, který vznikl v září, je vyřešen. Díky čistému štítu a tím že se bavíme, ovšem pozoruji určité, stejné, chování. Stejné mé chování, abych to uvedl na pravou míru.
Možná to je tím, co všechno se na podzim stalo, ale opět se začíná točit svět kolem ní, což nechápu. Už po třetí! Tentokráte jsem si, ale řekl, že se k problému postavím čelem a to hned od začátku. Ano, kdyby kývla, tak to zkusím, ale to se nestane....
Vidíte to? Sice má každá karta dvě strany, ale má taky hrany, přes které se může otočit a ty hrany jsou velmi tenké a otočit kartu je tak velmi jednoduché...
A opět tu máme takové malé ohlédnutí, za rokem 2013. Opět to byl velmi zásadní rok, už třetí v řadě, takže si začínám myslet, že ten život fakt není nudný...
Opět nemám v plánu se chlubit.... ale co už, byl to maras rok a ten poslední den, v tu poslední minutu a sekundu se klidně budu chlubit. :P
Začínáme v lednu, který byl plný plesů a věřte, každý ples stál za to. Například na SUS plese jsem poprvé požádal dívku o telefonní číslo, ne že by bylo pravé, ale dokázal jsem to. Na našem plese jsem vyhrál flašku Jegra, ale k ní se ještě dostaneme. A v lednu také začala nejlepší část roku. Zavedli jsme čtvrteční konec týdne. Takže jsme se každý čtvrtek po škole slezli a něco vymňoukli. Od pečení lentilkové pizzy, po buchty, až po pivo v "Kurnik šopě". Každý týden stál za to a aspoň nám to pěkně ubíhalo.
Jaro bylo zásadní ještě tím, že jsem našel cestu. Je to pokračování příběhu z minulého roku. Nebudu to více rozmazávat, prostě jsem se nechal pokřtít. Zde také vznikl příběh o jelenovi a hřebíku v hlavě.
Po tomto všem pomaličku přicházelo léto. A já se poprvé vydal do dalekých krajin, poprvé jsem letěl letadlem a ne jedním, ne dvěma, ale hned třemi tam a dvěma zpět. :D Brutální Honzíková cesta na kanáry, čtrnáct dní tam a pak další brutální cesta zpět. Ale stálo to za to! Vyšplhal jsem se téměř na vrchol sopky, okoupal jsem se v oceánu a utratil fůru peněz.
Zároveň s začátkem léta, jsem nastoupil do práce, do které přes neskutečný odpor, chodím rád a jsem rád že ji zvládat společně s školou.
Zpět z dovolené, zpět v práci a prázdniny jsou zde. Původně jsem myslel že díky dovolené se už nikam nepodívám, opak byl však pravdou. Podnikli jsem několik trabi výletů, moto výletů a pěšo výletů. Můžu jmenovat: Doubravice, Turzovka, Frýdek, Jeseníky, Pálava,... Všechny ve skvělém složení a výborné náladě. I to počasí nám nakonec přálo.
Prázdniny byly hodně divoké, zpět do reality mě však dostalo září, kdy se to všechno pokazilo. I když všechno zlé je k něčemu dobré, jsem rád že jsem to už stihl urovnat. Abych to uvedl na pravou míru. Raketový start super roku byl následován sešupem jak z lysé. Už jsem to vypozoroval a je to téměř taková sinusoida. Ale věřím že to tak mělo být a i když mě to štve, tak jsem s tím smířený.
Akcí na podzim bylo po skromně, škola si začal žádat své, práce také a na blbiny už nezbyl čas ani síly. Když nepočítám výlet do Rumunska, tak podzim byl v tomto hledisku nudný. :D
A dostáváme se zpět do zimy. Semestr, kromě zkoušek, hotový, některé věci urovnané, některé věci pohřbené, ale to už je taky historie. Vánoční svátky jsem prožil v poklidu, Ježíšek mě potěšil, vydal jsem se ještě na poslední trabi výlet na Svatý Hostýn a už jen pomalu doufám v lepší zítřky. Protože nikdy nevíte, koho zítra potkáte....
Je toho spousty co mám na srdci, opět jsem zažil co jsem ještě nezažil, viděl co jsem ještě neviděl, splnil jsem si několik snů... prostě brutální rok.
"Konec roku, je jako konec seriálu. Při poslední epizodě si vzpomenete, co jste všechno zažili a už jen čekáte, jestli je opravdu konec, nebo se bude natáčet další řada..." - Lukáš Tížek
Nic není ideální, jsou malé věci, jsou velké věci a každý člověk má jiné priority. Toto jsem zjistil před rokem, samozřejmě v tom měla prsty holka. Přitom je zvláštní, že ještě dříve jsem potkal jinou, denně ji vídal ve škole, prostě takové postupné zamilovávaní (jestli to tak můžu nazvat). Minule prázdniny byly fajn, odprosil jsem se z bezvýchodní situace, zaměřil jsem se na někoho jiného. K překvapení všech, opět jsem byl zklamán. Takže další rok jsem opět pomaličku do toho padal. Opět mi byla odhalena pravá tvář pravdy, opět jsem byl zklamán a řekl jsem si dost.
Tyto prázdniny, byly bezkonkurenční. Pořád se něco dělo a i přes celotýdenní pracovní vytížení, jsem si našel energii na víkendy, které stály za to. Přestal jsem nad tím uvažovat, myslel jsem si že jsem se od toho oprostil, myslel jsem si to že to vím. Viděli jsem se párkrát, ale vždy to dopadlo stejně, totální a bezradná "dojebanost". Většinou to vypadalo tak, že jsem dva, tři dny vůbec nespal a i přes všechny útěchy, se mnou nebylo do řeči.
Včera to bylo podobné a co hůř, bylo to horší. Vždycky, když jsem se dozvěděl nějakou novinku, byl jsem z toho špatný. Můj mozek nedokázal vypnout. Právě teď, když to píšu, myslím nad tím co jsem se včera dověděl. Mé zoufalství dokazuje to, že tu o tom píšu.
A já se ptám, proč? Ano, život by byl nudný a ano, vím že život není lehký. Ale proč, i když vím že mou lásku neopětuje, ba dokonce nad tím mávla rukou (ano, řekl jsem ji to), tak proč to prostě nemůžu přejít?
Jojo, už je to zase nějaký měsíc, přesněji tři a půl, co tu píšu. Horši že nevím ani o čem píšu. Ale to časem pochopíte. To víte není to úplně jednoduché, ale když se Vám podaří to co mi, no nevím...
Ale představte si to, je pátek, sedm večer, vy nasedáte na autobus, umoření celodenním sezením za počítačem, den před tím jste se vrátili dnes. Ten včerejší večer Vám taky nepomohl. A tak sedíte v tom autobuse, chce se Vám ukrutně spát, ale nejde to, myslíte na ní, protože ji milujete, ale snažíte se nemyslet, protože ona Vás ne a pořád se Vǎm chce spát. Když už pomalu únava vítězí nad nespoutanou myslí a pomaličku zabíráte... najednou ŠOK! Autobus stojí na zastávce kde většinou nestojí, otevírá dveře, což většinou nedělá a nastupuje člověk, což je také zvláštní.
Člověk je od pohledu zralý na protialkoholickou léčebnu, na tvářích rudé žílky, oči vyschlé a zalité krví a vy už od první chvíle víte co se stane. No jistě, on si sedá vedle Vás. Necháváte spánek spánkem, lásku láskou a zpomalujete svůj dech, tak aby jste co nejméně nasávali ten puch směsi cigaret a tvrdého.
V tu chvíli vystává jedná, neméně důležitá, otázka. Když vezmeme že vesmír je nekonečný, lidské vědomí je nekonečné, čas je relativní a časoprostor se dá ohýbat, tak proč zrovna Já? Neříkám že ostatní jsou na tom lépe, ale jsou! No, omlouvám se, to poslední berte trochu s rezervou... lidské vědomí není nekonečné...
