HERANGR

Docela nedávno, jsem byl podroben jednoduché, psychologické analýze. Jednoduchým způsobem, který byl na mně použit, se dá udělat o člověku pěkný obrázek. Test spočívá v několika krocích. Prvním krokem, je najít nejoblíbenější pohádku, pak si najdete nejoblíbenější postavu z té pohádky a nakonec nejoblíbenější scénu s tou postavou a z té pohádky. Zkoumaný subjekt si vezme čtvrtku papíru, tužku a začne kresli tu scénu, ale co nejpodrobněji a co nejpřesněji. To co nakreslíte, tak ta postava jste vy a to co se děje v té scéně se Vám taky děje.

Úžasné na tom bylo to, že když mi tohle bylo oznámeno, tak za zvuku rozbíjejícího skla, mi to "docvaklo". Když jsem se nad tím zamyslel, tak opravdu sedělo a docela přesně.

Tak si říkám, když se nad tím vším zamyslím, že jsem jak nějaká profláknuta učebnice psychologie a kdybych se dostal do područí nějakého psychologa, tak by mně rozebral jak čínskou hračku, vykuchal všechna střeva, seškrábal barvu a řekl by mi i to co o sobě vůbec netuším. Teď jde jen o to, jestli by mi to pomohlo, nebo bych si řekl super a nic by se nezměnilo... nebo by mi řekl úplně něco jiného, něco co by mi nedalo důvod na změnu...

Právě teď to je osm hodin a padesátdva minut, co jsem pochopil kde je mé dno. Nevyrovná se tomu, výšlap na sopku ani běháni v deváté třídě, bench s stodvaceti kily je v klidu a roztlačení autobusu na rakouských hranicích je procházka v růžovém sadu.

Jako vždy, je jedno co se stalo. Tady jde o pravou definici dna, jako takového. Dno, tak jak jej známe, má podobu pevné hmoty, zabraňující úniku kapaliny, sypkého materiálu, popřípadě určuje hranici pro člověka, který je na pokraji psychického kolapsu. Dno má několik podob, vždy je ale pevného skupenství.

A to si tak myslíte, že vaše dno je pěkný, tvrdý, nerezový plech a ono ejhle, není to plech, je to jen tvrdá usazenina. Takže pokračujete pěkně dál, vrstva hlíny, pěkné úrodné černozemě, pěkných vzpomínek. Pak tu je, jak to tak bývá u úrodné půdy, hnůj. Pěkně velká vrstva hnoje, čerstvého, voňavého a plného živin, starých vzpomínek. Bohužel tím to nekončí. Pak tu je vrstva jílu, hnusného žlutého sajrajtu na kterém nic neroste a který má výživnou hodnotu jídla z mekáče. To jsou věci, na které se snažíte zapomenout. Bohužel, ani toto není konec, následuje vrstva šutrů, tvrdých jako beton, ale přesto to není dno. Toto jsou věci, které jsou pohřbené. To pravé dno, přichází až teď. Konečně (snad) plechové dno, které drží všechny tyto "sračky" pohromadě, říkejme jim život.

No a tam, u toho kousku plechu, na úplném dně jsem, tedy byl jsem, díky pár (a tím myslím čtyři) lidem. Ano, od dna se dá jedině odrazit, ale nezapomeňte, čím se musíte prorvat zpět...

Přeji příjemnou plavbu, uvidíme se na hladině. :)

Měli jsme tady před půl rokem Každá karta, má dvě strany, kde jsem se rozepsal o jednom trápení. Pak tu bylo před třemi měsíci Každá karta, má čtyři hrany, kde jsem se zmínil že jsem se jednoho trápeni zbavil, ale narazil na druhé.

A teď tu máme za sedm měsíců třetí článek, ve kterém se řeší "Karty", jak jinak.... První trápení, je snad pohřbeno, druhé je uzavřeno. Jediný problém zůstal v mé hlavě, ale o tom zase jindy...

Jsem zmatený, protože se pomaličku zase vracím na začátek. Nevím, co se vlastně děje (možná krize středního věku). Ale snažím se to neřešit, ani jedná to taky už neřeší, takže to bude asi taky OK.

Jen se bojím, aby se tato karetní série neuzavřela chybějící permutaci...

Věděl jsem, že to musí jednou přijít. Věděl jsem, že dříve nebo později se budeme muset rozloučit. Ovšem nevěděl jsem, že to přijde tak brzo a ani že to bude tak těžké.

Poznali jsme se na jedné akci, myslím že to bylo někdy v půlce listopadu. Stali jsme se dobrými přáteli a vše bylo skvělé. Chodili jsme po akcích, docela jsme divočili, potkávali jsme nové lidi a vždy byl u mně a pomáhal mi. Musím říct že jsme docela přirostli k sobě.

Ale jak to tak bývá, nic není věčné. Poslední dobou to začalo skřípat. Měl jsem narozeniny a on se zamotal kdesi, ani nevím kde. Docela sem mu to vyčetl i když jsem neměl úplně důvod. Možná tam někde byl a tiše mi fandil. Měl jsem docela smíšené pocity...

Když si teď uvědomím, že zítra, v tuto dobu, už spolu nebudeme, že ho už nikdy neuvidím, docela mě mrazí. Myslím že ani neví na co se chystám, ale doufám že to pochopí. Vždycky pro mně chtěl to nejlepší a toto je asi potřeba. Budu muset odstřihnout spojení, přestaneme se vídat, jediné co nám zůstane jsou ty skvělé vzpomínky, které jsme spolu zažili.

Sbohem, bradko...

Tuším že to byl podzim, kdy se to stalo. Rodiče odjeli do termalů a já pozval pár přátel na popití. Večer ubíhal vesele, všichni se dobře bavili a něco málo jsme vypili. Tehdy mě to napadlo. Co když to je neobyčejný večer. Co když to je výjimečný večer a já zažiji svoje "poprvé".

Pak to přišlo, přesně tak jak jsem to cítil. Naše pohledy se střetly. Vyměnili jsme si úsměv a i když jsme byli od sebe tak daleko, přeskočila jiskra. Nebyla to jiskra, jako spíše blesk. Bylo to vážné.

Pomaličku se nám připozdívalo a oba jsme už věděli co se stane. Že noc strávíme spolu. Při každém přípitku, při každém pohledu, při každé příležitosti jsme k sobě byli blíže a blíže. Napětí by se dalo krájet, ale oba jsme věděli co bude následovat.

Netrvalo to dlouho a začala má nejúžasnější noc. Začalo to nevině, pomaličku jsme se začali připravovat. Ovšem bylo to mé "poprvé" takže já jsem na to šel poněkud neohrabaně. Ale ani jednoho z nás to nerozhodilo, věděli jsme že jsme si souzeni a že toto nebude naposled.

A pak to přišlo, oba dva jsme byli v pevném obětí, pohled do očí jen umocňoval už tak nádhernou chvíli, jen my dva a pak... jsem se zakousl. Vychutnával jsem si ho, bylo to něco úžasného, tolik exotických chutí. Trojitý toast s smaženou, chilli a čatným. Úžasné!!!