USA: poušť a parky

Minule: Polebridge a setkání, první velký trail, jezero, medvěd a stan.

Z Yellowstonu jsme vyrazili na jih, přes Salt Lake City, směr Arches National Park. Cesta ubíhala v klidu. Sem tam nějaká zastávka. Spaní v kempech. Prostě pokračování klasického road tripu. Ve státech si na to zvyknete, je to tam fakt moc velké. Cesta ubíhala rychle, více méně za dva dny jsem byli v parku.

Arches National Park byl úžasný, vůbec jsem nečekal že se zrovna tam podívám. Ty skalní města a útesy uprostřed pouště byly fakt něco.

Arches National Park

Strávili jsem tam dva dny chozením v poušti. Po cestě jsem taky potkali indiány z kmene Navajo, tak jsem si koupil pravý indiánský lapač snů, no teď se mi spí úplně nejlépe. Taky jsme někde po cestě potkali indiánské skalní město, kde se natáčelo hodně indiánek a je to celé hodně chráněné, takže jen nakukujeme, pokecáme s indiánem v obchodě a pokračujeme dál.

Příští zastávkou byl Grand Canyon. První plán byl, že jen koukneme a pojedeme dal. Byly jsme na severní straně (objet ho by zabralo asi dva, nebo tři dny... tak je velký) a nevěděli jsme, jestli tam je co otevřené, nebo jak to funguje.

Grand Canyon

Nakonec tam trávíme celé odpoledne a dokonce jsme prošli kus severní římsy. Čekali jsme totiž jen díru v zemi. No, vyvedlo nás to z míry, ta díra je fakt obrovská. Kdyby jsme měli více času, tak se dá sejít dolů a vykoupat se v řece, která ten canyon vytvořila. Díru v zemi necháváme za sebou a pokračujeme dál.

Dalším cílem byl Zion National Park. Což byla velká změna. Je to park uprostřed pouště, přes který vede řeka, takže to je taková obrovská oáza. První den v parku jdeme po turistické asfaltce až do kaňonu kde cesta končí a dál se brodí v řece.

Zion National Park

Kategorický odmítám, že sem se myl včera. Tak se pomalu otáčím a pomalým krokem se vracím zpět. Ostatní pokračují dál v řece. Tak nějak vyšlo, že já se fakt loudal a k auto přicházíme už společně. Druhý den se vpravujeme mimo asfalt a paráda. Potkali jsme asi jen dvě, nebo tři skupinky normálních turistů. Objevili jeskyni a Kuba s Elis vyšplhali na jednu stranu kaňonu. Ale už byl čas vyrazit zase dál.

Jsme v poušti, začíná být fakt horko jak cyp. Projíždíme Las Vegas a rovnou pokračujeme k Hooverové přehradě.

Luki u přehrady

Bylo to na mé přáni, protože jsem viděl dokument, ve kterém to vypadalo fakt hezky. No jako, ti amici jsou fakt asi jebli, protože ta přehrada je fakt krutopřísně velká. Chvilku chodíme kolem, pak vylezeme na most nad přehradou a ten výhled je fakt něco. K večeru se vracíme do Las Vegas. Parkujeme a jdeme do města. Je devět večer, už skoro tma a ve městě dobrých čtyřicet stupňů, suchý vzduch a bezvětří. Kašleme na město, jdeme do kasína, které je v nejvyšší věži ve městě. Poctivě utrácíme každý jeden dolar v automatu a uvažujeme co dál. Chodit se nám už moc nechceme, tak si kupujeme vyhlídku z té věže. Tuším že za 25USD jedeme výtahem nějakých 118 pater, na tu vyhlídku. Stálo to za to, Vegas pěkně svítilo pod námi, vyhlídka fakt hustá.

Las Vegas

Kuba si zaplatil víc a nahoře, na plošině na něj čekal malý roller coaster. Připoutali ho do sedačky a na velkém ramenu vyjel za římsu, takže visel nad městem. No tam se to pak točilo a hybalo, prý dobré.

Z Las Vegas jedeme ještě ten večer pryč. Je to tam všechno brutálně drahé. Za benzín dáváme dvakrát tolik co jinde, ubytovaní nepřichází v úvahu. Někdy pozdě v noci nacházíme kemp s místem. Takže to tam zapíchané a spíme až do rána. Ty národní parky jsou na západě fakt úžasné. Takové věci jinde tak pohromadě asi neuvidíte. Tahle část byla dost rozmanitá a taky se zaslouží palec hore.

Příště: Sequoia park, Atlantik, Forest Gump, San Francisco a odlet.


USA: stanujeme!

Minule: Na západ!

Je ráno a my vyrážíme dál. Dneska máme nabrat Elišku a Zuzku, které dva měsíce pracovaly v pekárně uprostřed montánské divočiny. Sedáme do auta, nastavujeme GPS a vidíme dojezd za tři a půl hodiny, wtf? To je nějaká blbost, ne?... ne :D

Polebridge

Vyjíždíme z Misouly, za chvíli sjíždíme z dálnice, pokračujeme dál. Za chvíli sjíždíme z hlavní cesty, pokračujeme dál. Na konec sjíždíme z cesty a pokračujeme po takové pěkné polní cestě. Po polní cestě v autě ve kterém nesmíme do terénu... ale papír není zeď. :D

Přijíždíme do Polebridge, což je taková malá osada s pekárnou a stany na přespaní. Holky jsme docela překvapili, ještě tam pracovaly a čekaly nás později.

Avalanche lake

Nevadí, sbalí se, rozloučí a jdeme na náš první trail. Vůbec si to neuvědomuji, ale jsme v horách, ale jakože ve velkých horách. Myslím že to bylo i více než Sněžka, nebo tak něco. parkujeme auto, obouváme pohorky (čti tenisky) a hurá do kopců. Objevujeme opravdovou krásu, nějakou dobu jdeme proti proudu řeky a přicházíme k jezeru. Jezero je obklopeno dalšími hory z nichž padají vodopády do jezera. Nejde to pořádně popsat, to se musí zažít!

Pomalu se vracíme, dojdeme na parkoviště kde je docela rozruch. Ranger a kolem něj kopa turistů. Ha, medvěd si to štrimuje přes cestu. :D

Méďa

Byl to medvěd černý a byl to takový tříset-kilový mazlik. Jde přes parkoviště, pěkně pomalu ať si ho turisté mohou pořádně prohlédnout, přímo k našemu autu, ve kterém je jídlo. To by mohl být problém, oni si totiž auto umí otevřít a pak si sami nabídnou. No v půjčovně by se to asi špatně vysvětlovalo. Vše dopadá dobře a my vyrážíme do Heleny kde přespáváme.

Další den už vyrážíme směr Yellowstone. Třeba to byla do teď občas nuda, tak od teď to byl opravdový maras. Projíždíme průsmyk, který je výš než nejvyšší hora Evropy.

Nejkrásnější místo na světe, pro mně

Přes dvojitý zákaz, objevujeme nádherné vodopády. Potkáváme první Bizony. Jdeme tam, jdeme sem, vidíme to, vidíme tamto. Prostě úžasné. Večer jsme už v parku a jdeme poprvé stanovat. Nečekaně, v horách je zima. Tížek boduje a obléká si úplně všechno co má sebou. Popravdě, další den jsem uvažoval jak vlest do baglu. Trochu bojujeme s kempy. Jsou tam vyznačená místa kde se může stanovat a většina z nich je plná, ale máme štěstí a zabíráme poslední místo.

Asi ani nebudu popisovat co navštívit, nebo co vidět. Je to na každém a hlavně už to jsou dva roky. :D My jsme vyrazili k geysirum. Potkáváme čínské turisty se kterými se fotíme a hurá na výšlap. Rozhodně je to lepší než byt s nimi. Číňani si totiž v žabkách do hor netroufnout, takže tam máte klid. Celý park je neuvěřitelně velký. Když někam vyjdete pěšky, tak to je klidně na celý den. Nicméně, vyplatí se to, protože ty nej místa jsou vždy mimo asfaltový chodník.

Už je po sezóně, tak malé kempy fungují jen jako přespávadla a když chcete sprchu tak musíte do velkého kempu. Takže stavíme stan a jedeme hledat sprchu.

Geysiry

No, ve velkém kempu zjišťujeme, že nejbližší sprcha je nějakých 50km, takže to dlabeme a myslím že kupujeme jen nějaké jídlo. Když se vracíme k stanu, tak nás chytla sněhová bouře... jo, 13. září začal padat sních, super. Ometáme stan, vaříme jídlo a pak čaj s rumem, ten byl moc dobrý. Těsně před ránem se ale probouzím a je mi brutální klemra. Balím se do svého letního spacáku tak, že mi čouhá jen nos do našeho letního stanu. Ráno ani moc nesnídáme, jen se rychle balíme a v autě si topíme... výlet jak má být! :D

Pokračujeme k dalším geysirům. Potkáváme kopu bizonů, na to že jsou chránění, tak jich tam je fakt požehnaně. Další traily, další úžasné místa, fakt super. Když se vracíme z jednoho výšlapu, tak u u auta svačíme. Pohoda, pečivo, nějaký sýr, nějaký salám.

Grand optical spring

Sedíme na patníku, kecáme. Najednou si všimnu, že kousek za námi se něco děje. Kouknu pořádně, gryzly. No fajn, tak se jdu podívat blíže, s tou houskou a salámem. Naštěstí mi to došlo dříve než medvědovi. Tak na něj jen z parkoviště koukáme a když už se otáčí k nám, tak vše balíme a mizíme. Poslední den v yellowstounu se vracíme z trailu, už je večer a začíná být šero. Jdu první, když tu vidím, že něco šplhá po stromu. "Tyvole medvěd." Zastavuji, za sebou slyším jen cvaknutí pojistky bear-spreju (je to pepřak proti medvědům). Medvídě zaháníme a doufáme že nemá někde poblíž mamku... to by prý mohl být problém. :D

V Yellowstounu trávíme nějakých pět dní. Fakt top! Za parkem se ubytováváme v motelu, sprcha dostala záhul. Až na stanování ve sněhu to byl fakt zážitek. Yellowstone je fakt super a je to zážitek jak cyp.

Příště: Las Vegas, přehrada, Arches National Park a Grand Canyon.


Loučení

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Bylo mi čerstvých osmnáct, když jsme se poprvé potkali. Jel jsem pro něj skoro padesát kilometrů. Nebylo jisté, že ho dostanu, že si ho budu moct odvést domů.

V Plzni

Přijel jsem, otevřely se dveře a já věděl, že to je on. Prostě jsem se do něj zamilovat. Barva, křivky, vůně, jeho vnitřek, prostě všechno dokonalé. Ten musí být můj. Následovala první obhlídka, první nastartovaní, první jízda. Všechno v pořádku. S majitelem jsme si podali ruku a já se stal hrdým majitelem žlutého Trabanta.

Odvezli jsme jej domů. Nemohl jsem ani spát, jak jsem byl z toho „auta“ nadšený. Honem, přepsat papíry a hurá na cestu. První jízda byla do školy. Prvně do Opavy, vyzvednout spolužáka, protože mám auto a papíry a pak do Vítkovic do školy. No prostě frajer jak cyp! Pak začaly úpravy. Nová palubní deska, nové audio, přelepený interiér, něco tu, něco tam. Paráda.

Největší zážitek na mně teprve čekal, když jsme se s Kubou chtěli podívat na sraz Trabantů v Plzni. Tak jsme se, v roce 2010, pustili na 1000km Trabantem.

V jednoduchosti je síla

Byl to nezapomenutelný víkend. A Trabant téměř nezklamal. Jezdili jsme s ním i na srazy zde v okolí. Byli jsme ve Frýdku, v Bašce, na Moravce,... vždy to byl zážitek.

Když už nastal nějaký problém, vždy to šlo nějak vyřešit. Jen jednou mě nechal viset v Ostravě, ale kdybych už oněm věděl něco více, tak ani to by se nestalo. Opravdu, největší výhodou tohoto „auta“ je jeho jednoduchost. Třeba, v roce 2015, jsem zrenovoval celou přední nápravu. Nic není problém, všechno se dá udělat, pokud o něm něco víte, nebo máte trabantí „bibli.“

Bohužel, poslední roky, na něj nemám čas. Je to čím dál horší. Za poslední rok, jsem najel necelých pětset kilometrů. Navíc, na začátku roku 2017, jsem potřeboval jezdit pravidelně do Ostravy, kvůli zakázky. Dnešní provoz a rychlost je už opravdu někde jinde. Na výlety, srazy a dovolené určitě stačí a přesahuje i moderní auta, ale na denní dojíždění to opravdu není.

Ať je léto, nebo zima, s Trabim je vždycky príma

I když to je miláček a pro mně opravdové auto, tak nastal čas loučení. Raději ho pošlu do světa, kde se o něj bude někdo starat, který s ním bude jezdit a mazlit, než abych ho nechal stát venku pod plachtou.

Rozhodnutí to nebylo lehké, ale vzhledem k mým plánům, vzhledem k tomu, že cestovat budu na motorce a na dojíždění si seženu plechovku s úsporným motorem. Není to zrada, ale chci se posunout a bohužel on je v cestě. Každý měl své první auto. Tak Trabik letos (možná právě teď) půjde do světa, za svým novým spokojeným majitelem. Bylo to krásných deset let. Zvládl jsem s ním leda cos, byla s ním sranda, rozzářil úsměvy kolemjdoucích.


USA: na západ!

Minule: New York, New York

Cesta busem do Clevelandu byla v klidu, akorát trvala nějakých 10 - 11 hodin. Během cesty máme pár zastávek a zkoušíme zjišťovat, kde budeme spát. Bez úspěchu.

Nic, ale za to všude

Kolem jedné ráno vystupujeme v centru města a rozhodujeme se, že zůstaneme na zastávce. Trochu klimbeme, ale za chvilku nás černý kamarád probouzí, že zamyká. Radí nám jeden hodel, kousek od zastávky... plný. Cestou zpět nám radí další, trochu dál, ale co nás překvapilo bylo upozornění, doslova: "nepokračujte po téhle ulici, je tam moc tma na bíle kluky." No já trochu znejistil, ale za nějakých 20 minut už ležíme v postelích. Takové pěkné přivítání, no... jak v přívozu. :D

Spíme do nějaké desáté, samozřejmě nestíháme snídani. Tak aspoň sprcha po autobusu, sbalit, check-out a hurá na MHD směr letiště. Na letišti půjčujeme auto. Docela nás překvapil přístup, na přepážce v klidu, slečna nás posílá na parkoviště, na parkovišti vysmatý týpek.

Czech and Slovak Museum

Ani nechce vidět papíry, jen se ptá jaké auto si půjčujeme. Říkáme SUV, projdeme pár řad aut, typek se zastaví a říká: "vemte si jakékoliv od této čáry, nádrž je plná, klíčky v zapalování, bye." Chvíli vybíráme a za pár minut už vyjíždíme v našem, úplně novém a čistém, Hyundai Santa fe. Jedeme! Začínáme polykat míle. Před námi je prvních 2000 mil.

Selfie u Sioux Falls

První dny jen jedeme. Přespáváme v motelech. Zkoušíme různá bistra, objevujeme kouzlo Wallmartu, ve kterém najdete úplně všechno a taky kouzlo pravého amerického překapávaného kafe z benzínky (za dolar a plů, půl litru kafe). Začínáme se trochu nudit, tak si hledáme zábavu. Kolem dálnic je docela dost mrtvých mývalu, tak začínáme hrát zitch-dog s mývaly (kdo první zařve mýval, dostává bod). Objevujeme nic, kterého je tam opravdu hodně. Dlouho jedeme jen po rovinkách, louky, kukuřičné pole, louky, ranče... nic.

Na cestě do Montany, děláme jen pár zastávek. Stavujeme se v Sioux Falls, kde jsou vodopády, které vedou středem města. Zastavujeme v Czech and Slovak Village, což je město založené uprchlíky před Hitlerem.

Prezidenti

Nicméně, nikdo už tam neumí česky, v muzeu zjišťujeme, co jsme ještě neznali a stavujeme se na pravý český oběd. Já si dávám Gulash, překvapivě, není to guláš. Je to taková masová, zeleninová, hustá směs a k tomu kynutý knedlík, který je osmahnutý. Jde to. Kuba si dává nějakou německou klobásu s brambory. K české kuchyni to má daleko a ani to české pivo nebylo jak u nás. :D Po cestě taky zastavujeme u Mount Rushmore. Je to docela vtipné, mysleli jsme, že se na ně podíváme a pojedeme dál, ale celý komplex je obrovský. I ty tváře jsou monumentální. Trávíme tam dobré dvě - tři hodiny. Procházíme trail, muzeum a samozřejmě promenádu s výhledem na hlavy presidentů.

Přesně podle plánu, přijíždíme do Missouly ve státu Montána. První míle, byly dlouhé, občas nudné, občas zajímavé a občas nezáživné. Nicméně, celou cestu jsme zvládli za pár dní. Auto bylo úžasně pohodlné, chvilku nám trvalo zvyknout si na imperialistické jednotky, ale po pár dnech na cestě to už bylo v klidu. Občas jsme kroutili hlavou nad limity, kdy na 100 mílové rovince, bylo povoleno jen 70-75 mil v hodině (asi 110km/h). Ale nic vážného. Zatím TOP roadtrip.

Příště: Polebridge a setkání, první velký trail, jezero, medvěd a stan.


USA: New York, New York

Tak a jsme tady. Po dvou letech pokračuji. :D Největší, nejdelší a nejlepší cesta začíná právě tady. Září 2015! (když pominu několik hodin v letadle) New York - John F. Kennedy International Airport, big apple, NY... obrovské město, to sem ještě neviděl.

Brooklyn Bridge

Jdeme na to! Posbíráme své věci po osmi hodinách v letadle, vylezeme a bum, kontrola. Rozdělujeme se, jdu k holčině, otisky prstů, nutné otázky, jak, proč a kdy se vrátím domů a jdu dál. Kuba to měl trochu horší, výslech a skoro anální prohlídky, jestli náhodou neveze něco neilegálního... třeba hakisák který jsme pořád neměli. Nic nenašli a tak ho pustili. Čekáme na bágly a dáváme se do řečí s holčinou z Prahy, která pokračuje dál do Toronta. Přijíždí můj bágl, přijíždí Kubův bágl, vše vypadá v pořádku. Pak přijíždí první kufr od holčiny, druhý, třetí a ještě bágl. Prý si veze prkno, tak čekáme asi 20 minu a furt nic. Pak jsem si vzpomněl že u kontroly jsem viděl "over sized bags." Holčina to tam jde zkusit a za chvíli se vrací i s prknem, vše ji pomůžeme naložit na vozík a loučíme se. Zatím docela sranda.

Víme že vlak k metru je free, ale najít ho... no možná tam byly cedule, nicméně my jsme si našli svou cestu. Potkáváme němku a jestli nevíme kolik stojí vlak na Manhattan. Tak ji radíme že nemá nic kupovat, že je zadara. Dáváme se do řeči a zjišťujeme, že má v plánu týden New York a týden San Francisko. Trochu ji závidíme, protože my za dva dny sedáme na bus a jedeme směr západ. V prvním stánku kupujeme, za 20 USD, kartičku na MHD a po chvilce se sní loučíme. Sedáme na linku do Brooklynu.

Začínáme nasávat atmosféru New Yorku, metro je maras. :D Když vlezete dolů, tak první čeho si všimnete je smrad a hyc. Ale jakože moc moc. Samotná jízda probíhá v pohodě, hlášeni nejde rozumět, bojíte si sednout, jede to jak blázen. Moc nevíme jak to funguje, tak raději pípáme i při východu, to se vyplatilo, jinak by nám to pry sežralo všechny prachy z kartičky... no zlatá lokalka v ostravě. :D

Pomníky dvojčat

Už jsme trochu utahaní a jít pět bloků od metra k ubytku nás docela dostalo. Je začátek září a ve městě je asi bambilion stupňů, sucho a bezvětří.

Ubytko bylo super, v SMS jsme dostali info že není doma a kód k dveřím je takový a takový, že máme nachystaný pokoj č.7 (tuším) a že se máme chovat jako doma. Tak jo, přišli jsme, našli pokoj, ubytovali a co dál. Zmoření cestou jsme se rozhodli jít do centra. První cíl Broadway.

Jdeme na další zastávku metra, opět nějakých pět bloků, jsou nějaké čtyři odpoledne. Překvapivě, nikdo nás zatím nezabil, neunesl, neokradl ani nás nechtěl ... no stačí. Na Manhattnu jsme asi za půl hodiny. Vystupujeme kousek od Time Square, kde je překvapivě asi milión lidí. Nicméně, nacházíme místo na sednutí s pěkným výhledem na cele náměstí.

Time Square

Je to přesně tak jak jsem si to představoval. Všude samé svítící bilboardy, číňani s selfi tyčemi a pár normálních turistů. Je to maras.

Chvilku sedíme, pak chvilku chodíme a valíme dom. Po cestě se ještě stavujeme v samoobsluze kde kupujeme jídlo, pití a náš první six-pack. Je to nějaké lokální pivo. Hned večer jedno otevíráme a zjišťujeme, proč ti amíci dokážou cucat jedno pivo celý večer. Je to nějaký brutální ležák, který má asi 20°. Pojíme, dopijeme a nadrbani jako dogy jdeme spát.

Druhý den vyrážíme k padlým dvojčatům, procházíme Broadway, navštěvujeme Top of The Rock (protože, na Empire State Building je řada až na druhou stranu bloku), jdeme do Central Parku, procházíme Brooklyn Bridge, potkáváme opět němku, vidíme to, vidíme tam to a pak uvažujeme co dál.

Central Park z Top of the Rock

Prostě už nevíme. :D Hledáme aspoň nějaký pravý americký burger... no za 10 USD nám jeden tmavý kamarád radí, "Five Guys", a je to jen pár bloků od nás. No, lepší burger sem nejedl. Za 14 USD double cheeseburger, small fries and big soda. TOP!

Další den se balíme, ve dvě hodiny vyrážíme, tak jdeme hledat zastávku odkud vlastně jedeme. No, jisti jsme si nebyli, ale trefili jsme. Po cestě dáváme znovu Five Guys a sedáme do parku (bo už nebylo co). Začíná pršet, ale máme štěstí, autobus akorát dorazil. Bagly do kufru, sedadla v patře u čelního okna a místem na nohy. WiFi i zásuvka v ceně a tak, za 30 USD vyrážíme směr Cleveland.

New York, i přesto že jsme se druhý den už docela nudili, mně uchvátil. Je to opravdu město které nikdy nespí a furt se něco děje. Lidi jsou hoodně v pohodě, nikdo tam nic neřešil a když jste se ztratili z hlavních turistických cílů tak to byla paráda. Za mně palec hore.

Příště: noc v Clevelandu, půjčeni auta a první míle proti slunci.


Lukáš Tížek © 2010 - 2021 | 
statistiky

Statistiky:

Ø blogů denně: 0.0223
Ø pismen denně: 55.8916
celkem blogů: 92
celkem znaků: 231 056
první blog: 3. ledna 2010
stáří blogu: 4 134 dnů
 | 
rozcestník

Som napsal: