HERANGR

Tak jako každý rok, tak i letos přináším takové malé zhodnocení roku minulého. Psát o tom, že to byl rok zásadní už nebudu, bylo by to jedno velké cliché. Píšu to každý rok a každý další rok je zase jiný a zase nadupaný emocemi, akcemi, poznáváním, atd...

Rok 2014 byl dobrý, což je za tři. Hned od jara byl nabitý aktivitami a to školskými, mimoškolskými a pracovními. Podařilo se mi úspěšně odstátnicovat, přežít spoustu výletů, poznat nová místa a nové lidi. Bohužel, s ubíhajícím rokem, tak jako času, tak i lidí ubývalo. Což je trochu smutnější kapitola mého roku. Naštěstí, kamarádi zůstali.

A protože změna je život, tak tentokrát opravdu nebudu popisovat vše co jsem zažil. Bylo toho dost, hodně věcí se změnilo a hodně věcí jsem změnil sám (ale o tom jindy). Když ale pominu všechny ty pády, tak to byl rok dobrý. Ale teď už Vás nebudu napínat. Všichni jistě čekáte na "ten graf." Na začátku roku 2014 jsem se rozhodl, že každý den ohodnotím. Každému dni dám známku od 0 do 100. A mám z toho radost, protože to vyšlo. Opravdu jsem každý den věnoval 5 minut času, abych ten den zhodnotil a zaznamenal.

Průměrná nálada je někde kolem 60, což není úplně dobré a vede to k zamyšlení. Což je můj plán na rok 2015. Uvidíme, zůstaly mi nějaké rozdělané věci, které mě dále ovlivňují. Vůbec nevím jak dopadnou a vůbec netuším co se bude dít. Což je super, protože se ani v roce 2015 určitě nebudu nudit.

Rok 2014 bych shrnul klasicky. Opět jsem zažil co jsem ještě nezažil, viděl jsem co jsem ještě neviděl, splnil jsem si několik snů… prostě brutální rok.

Mimochodem, herangr má právě pět let!

Byl to opravdu dlouhý rok. A protože jsem si tu už dlouho nevyléval srdíčko, tak to zkusím ještě před koncem roku napravit. Rok to byl náročný, ale o tom se pobavíme v každoročním zhodnocení. Teď mi jde o to, co se tady celý rok dělo.

Když si uvědomím, že jsme hráli karty, definovali jsme si dno, bavili jsme se o strachu a bezmoci a to že jsem psal několik dní veřejný deník. Patří Vám velké díky, za to že jste četli a občas hodili i feedback. Vážím si toho. Jen mě mrzí, že jste musel o takových věcech vlastně psát. Na druhou stranu, je to vlastně dobře, protože psaní mě baví a žiji, což je taky fajn.

Bylo toho opravdu hodně a je toho ještě víc o čem bych mohl psal. Rozhodně se po novém roce nic nezmění. Budu se snažit Vás zásobit dobrým čtivem a občas si tu vyliji srdíčko, protože o tom to vlastně je.

Režie: Mozek
Předloha: Zkušenosti
Scénář: Život
Kamera: Nikdo
Hrají: v hlavni roli: Já a jedná známa, ve vedlejších rolích x neznámých, kde x ∈ ℝ ⁺

Příběh se odehrává v nedaleké budoucnosti, přibližně hodinu až týden od přítomností. Steampunkový děj se točí vždy kolem záporného hlavního hrdiny, jehož největší slabinou je strach, který nedokáže ovládat. Jeho chování je nepředvidatelné a jeho rozhodnutí jsou zbrklé a iracionální.

Samotný děj se pak skládá z několika částí. První část je seznámení, druhá je okouzlení, třetí je facka, čtvrtá je beznaděj, pátá je zhroucení, šestá je další facka, sedmá je prozření, osmá je WTF?!, devátou část tvoří úvahy. Devátou částí, náš příběh zatím končí. Jeho pokračování je v plánu, ale nikdo ještě neprozradil o co půjde. Jako možností připadají deprese, radost, zlost, nebo nic.

Většina děje se odehrává pouze v hlavě hlavního hrdiny, což je asi ten největší problém, protože to je zlé. Občas se pokusil všechny postavy vpustit do reálného světa, ale pokaždé to končí tragedii. Všichni protagonisté a někteří diváci už netrpělivě čekají na další pokračování. Takže si to nenechte ujít, již brzy v vašich kinech.

Tak a je pryč. Věděl jsem, že to jednou přijde. Ale nevěděl jsem, že to bude tak těžké.

Známe se něco přes rok. A právě dnes to skončilo. Prostě je pryč. Tolik zážitků, tolik vzestupů a pádu, tolik podpory, kterou jsme si dali. A i když jsme se jednou pohádali, pořád jsme se měli rádi. Ale už je konec. Už to nebude takové, jaké to bylo.

Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. První pohled, který jsme si vyměnili. První slova při seznámení. První dotek. První polibek. Vím, nemá se na to myslet, ale je to pár minut, co jsme se rozloučili, a už mi chybí. Už to nebude takové, jaké to bylo.

Věřím, že do našich životů každý z nás nějak zasáhl. A doufám, že si z toho každý z nás něco odnese. Minimálně ty krásné vzpomínky na nádherné chvíle, kdy jsme byli spolu. Ty mi zůstanou do smrti. Ale už to nebude takové, jaké to bylo.

Sbohem méďo.

Bylo to ráno jako každé jiné. Seděl jsem ve své oblíbené kavárně na rohu svého domu a četl jsem Iana Fleminga. Pil jsem ranní čaj a pomalu dojídal vajíčko na hniličko, které bylo dneska dokonale připravené. Byl to můj velký den v práci, protože mě čekalo povýšení. Takže jsem své přípravě věnoval o nějakou minutu více. Vlněný oblek s jemným proužkem, bavlněná košile, šitá na míru a má nejoblíbenější, zlatá, kašmírová kravata. V naleštěných mokasínech se odráželo právě vycházející slunce. Všechno bylo bezvadné a připraveno k dokonalému dnu.

V kavárně sedávám vždy úplně v rohu, tak abych viděl na hlavní vchod a také na pult. Sedávám tam již několik let a vždy tam mají pro mne místo. To místo má zvláštní význam. Máte z něj totiž skvělý výhled, ale vás si jen tak nevšimnou. Mám to tam rád, protože, občas, když nečtu, sleduji lidi, jak chodí pro své Latte macchiato do papírového kelímku a americkou koblihu. Někteří se vrací pravidelně, někteří ne. Ale ty tisíce příběhů co se u nich odehrává, mě vždycky fascinovaly a vždy budou.

Dočetl jsem poslední kapitolu "You Only Live Twice". Knihu jsem odložil na vysoký proutěný stolek se skleněnou deskou a dopil jsem svůj čaj. Už jsem měl nejvyšší čas vyrazit, takže jsem kývnutím hlavy přivolal obsluhu a chystal se platit. Jako každé pondělí jsem měl černý čaj s mlékem a vajíčko na hniličko s dvěma plátky žitného chleba. Zaplatil jsem, pochválil kuchaře za skvělou snídani, peněženku s knihou jsem uklidil do své kožené tašky a chystal se odejít. To jsem ale ještě nevěděl, že do práce nedojdu.

Zvedl jsem se z polstrovaného proutěného křesla, vzal jsem tašku pod rameno, deštník s ručně vyřezávaným madlem a vyrazil jsem k východu. No, nevyrazil, vlastně jsem se jen otočil. Právě vešla do kavárny. Delší hnědé vlasy, které se vlnily na jejich ramenou jako Viktoriiny vodopády. Oči ve kterých jde vidět síla a vytrvalost. Smyslné rty zvýrazněné jemnou rtěnkou, asi Light Pompeian Red. Postavu by ji mohly závidět i modelky z Victoria's Secret. Prostě jsem si musel znovu sednout.

Pozoroval jsem ji ze svého rohu. Snažila se přemluvit obsluhu, aby ji dali zelený čaj do kelímku. Obsluhu kavárny znám dobře a vím, že ji jen tak něco nerozhodí, ale taky vím, že to, co nemají na jídelním lístku, jen tak nevydají. Její odhodlanost a výřečnost mě doslova uchvátila. Celou situaci bravůrně zvládla a z omylu mě vyvedla, když ten čaj dostala. Neuvěřitelné. Mlčky jsem seděl a pozoroval ji, jak čeká na svůj kelímek se zeleným čajem. Pomaličku si prohlížela kavárnu až se dostala k mému rohu. Uviděla mě. "Aaaaa," ona vidí jak ji pozoruji, co teď mám dělat. Nechápu co se to se mnou stalo, vždyť od dneška mám vést celý projektový tým. A toto mě tak rozhodí? Usmála se na mě. Zpanikařil jsem ještě víc. Můj mozek byl jak před explozí. Tolik myšlenek co tam probíhalo, to se mi ještě nestalo. Jediné, co jsem v tu chvíli zvládl, bylo opětovat úsměv. Dostala svůj čaj, zaplatila, elegantně se otočila k východu a vyrazila. Těsně před východem se ale ohlédla, podívala se přímo do mého rohu.

Seděl jsem jak opařený. Bez mrknutí jsme hleděl k východu. Dokonce jsem ani nezaznamenal obsluhu, která mi přinesla ořechový koláč, které si sami pečou - na účet podniku. Byl jsem jí unesen. Několik let pozoruji lidi v kavárně, pravidelně každé ráno, ale taková silná osobnost, z které vyzařuje sebevědomí a odhodlanost, to jsem tady ještě neviděl. Seděl jsem tam chvíli, ale připadalo mi, že se zastavil čas. Myslel jsem na ten moment, kdy mě uviděla a usmála se. Bože, ten úsměv, kdybych mohl, složil bych o něm haiku. Stále jsem seděl, bez hnutí, bez mrknutí, připadalo mi, že ani nedýchám. Najednou jsem si uvědomil, co to dělám? Proč sedím? Nejsem idiot? Proč za ní neběžím, proč ji něco neřeknu? Ale co bych jí tak řekl? To ji mám jen tak pozdravit? Jen tak, začít mluvit na cizí dívku? Ale usmála se, třeba se jí líbím.

Když jsem tam tak seděl, ani jsem si nevšiml, že mi taška i deštník spadly na zem. Z proutěného křesla jsem vystřelil jako projektil z Desert Eagle, až v něm zapraskalo a zamířil jsem rovnou k východu. "Taška!" Otočil jsem se a běžel zpátky. "Deštník!" Opět jsem se otočil. Kdyby to viděl Charlie Chaplin, určitě by mě chtěl do svých grotesek. Konečně jsem se dostal z kavárny. Na ulici plné lidí jdoucích do práce jsem zahlédl tmavě červený kabát, jak zrovna zachází za roh. Nesmí mi utéct, začal jsem se prodírat davem směrem k ní. Vsadil bych se, že tu nikdy tolik lidí nebylo. Jsem na rohu, kde je moje oblíbené knihkupectví. Ztratila se mi. Jak jsem to mohl dopustit? Tolik úspěchů za sebou a nedokážu ani doběhnout dívku s úsměvem, o kterém se určitě musely psát básně a divadelní hry. A teď je pryč, už nikdy ji znovu neuvidím.

Stojím na tom rohu a stále doufám, že ji zahlédnu, stále doufám, že se za ní budu moci rozběhnout, stále doufám, že ji znovu uvidím. Stojím na tom rohu před tím knihkupectvím a najednou slyším za svými zády hlas. Měl jsem pocit, že jsem právě umřel a za mnou stojí anděl, který mě odvede. Naskočila mi husí kůže a měl jsem najednou tolik pocitů, že ani Sigmund Freud by si se mnou nevěděl rady. Nikdy jsem nic krásnějšího neslyšel. "Ahoj." Pomalu jsem se otočil. Opravdu to byl anděl. Byla to ona.