Jak jsem poznal...

Dneska Vám, mile děti, budu vyprávět příběh. Ale ne jen tak ledajaký, ale příběh jak jsem poznal matku.

Začalo to na podzim, v roce 2011. Všechno bylo super, moji dva dobří přátele se zrovna rozešli a já nastartoval další neúspěšnou kariéru jako programátor samouk. Většinu času jsem trávil doma a jedinou zábavou bylo učení a filmy. Až do toho dne.

Pamatuji si to přesně, byl deštivý, sychravý, podzimní den a venku svítilo sluníčko. Byla to první hodina, prvního dne, prvního semestru, prvního roku. Já vystrašený, plachý a nebezpečně zarostlý. Ona sebevědomá, nebojácná a krásna. Hodina ještě pořádně nezačala a Já... Já jsem už lítal.

Nevěřil jsem, že potkám někoho takového, že se potkáme zrovna ve škole, hned první den a že mi hned padne takhle do oka. Bylo to až neuvěřitelné, musel jsem se několikrát štípnout, abych si ověřil, že fakt nespím. V okamžiku, kdy jsem ji spatřil, jsem věděl že jsme si souzeni a že tohle nebude jen tak. Přistoupil jsem tedy k ní, vzal jsem ji do ruky, prohlížel jsem si ji dlouho chvíli a pořad jsem se nemohl nabažit. Matka, osmička s metrickým závitem....


Sigmund Freud by měl ze mně radost

Docela nedávno, jsem byl podroben jednoduché, psychologické analýze. Jednoduchým způsobem, který byl na mně použit, se dá udělat o člověku pěkný obrázek. Test spočívá v několika krocích. Prvním krokem, je najít nejoblíbenější pohádku, pak si najdete nejoblíbenější postavu z té pohádky a nakonec nejoblíbenější scénu s tou postavou a z té pohádky. Zkoumaný subjekt si vezme čtvrtku papíru, tužku a začne kresli tu scénu, ale co nejpodrobněji a co nejpřesněji. To co nakreslíte, tak ta postava jste vy a to co se děje v té scéně se Vám taky děje.

Úžasné na tom bylo to, že když mi tohle bylo oznámeno, tak za zvuku rozbíjejícího skla, mi to "docvaklo". Když jsem se nad tím zamyslel, tak opravdu sedělo a docela přesně.

Tak si říkám, když se nad tím vším zamyslím, že jsem jak nějaká profláknuta učebnice psychologie a kdybych se dostal do područí nějakého psychologa, tak by mně rozebral jak čínskou hračku, vykuchal všechna střeva, seškrábal barvu a řekl by mi i to co o sobě vůbec netuším. Teď jde jen o to, jestli by mi to pomohlo, nebo bych si řekl super a nic by se nezměnilo... nebo by mi řekl úplně něco jiného, něco co by mi nedalo důvod na změnu...


807 dní

Dlouho jsem uvažoval, jestli vůbec o tomto psát. Ale když jsem viděl to číslo, nedalo mi to. Popravdě vůbec nevím, z které strany začít. Stalo se toho teď tak hodně a ještě víc mě za nedlouho čeká. Ale od poslední poezie už uběhl měsíc, tak co. :)

Právě dnes, 29.4.2014, to je přesně osmsetsedm dní. Osmsetsedm dní na ostrově plném bláznů, osmsetsedm dní neutichajících myšlenek, osmsetsedm dní šílenství, osmsetsedm dní beznaděje, dlouhých osmsetsedm dní snažení... A kde jsem teď? Je to snad konečně tady, že by stačilo udělat jen ten jeden, pomyslný, správný krok? Nebo je to jen další mylná představa, další pohled přes růžové brýle, další naděje? Je to osmsetsedm dní vzestupů a pádů, kdy mě ani jeden pád nezničil a ani jeden vzestup neodradil. Znamená to snad něco víc?!

Kdybych věřil na znamení, uvěřil bych, že to tak má být. Uvěřil bych, že to dopadne dobře a klidně i za dalších osmsetsedm dní se konečně dočkám. Ano, byla to dlouhá cesta, kdy jsem dokázal nevídané, ale stále tady je těch osmsetsedm dní naděje...


Život

Spím, ale stále jsem ospalý,
jím, ale stále jsem hladový,
sním, ale stále jsem zasněný,
miluji, ale stále jsem zklamaný.

Hledám, ale stále jsem ztracen,
věřím, ale stále jsem podváděn,
snažím se, ale stále jsem omráčen,
důvěřuji, ale stále jsem obcházen.

Nenávidím, ale stále jsem zraněn,
nelituji, ale stále jsem viníkem,
vstupuji, ale stále jsem vyháněn,
ustupuji, ale sám jsem cynikem.


Definice dna

Právě teď to je osm hodin a padesátdva minut, co jsem pochopil kde je mé dno. Nevyrovná se tomu, výšlap na sopku ani běháni v deváté třídě, bench s stodvaceti kily je v klidu a roztlačení autobusu na rakouských hranicích je procházka v růžovém sadu.

Jako vždy, je jedno co se stalo. Tady jde o pravou definici dna, jako takového. Dno, tak jak jej známe, má podobu pevné hmoty, zabraňující úniku kapaliny, sypkého materiálu, popřípadě určuje hranici pro člověka, který je na pokraji psychického kolapsu. Dno má několik podob, vždy je ale pevného skupenství.

A to si tak myslíte, že vaše dno je pěkný, tvrdý, nerezový plech a ono ejhle, není to plech, je to jen tvrdá usazenina. Takže pokračujete pěkně dál, vrstva hlíny, pěkné úrodné černozemě, pěkných vzpomínek. Pak tu je, jak to tak bývá u úrodné půdy, hnůj. Pěkně velká vrstva hnoje, čerstvého, voňavého a plného živin, starých vzpomínek. Bohužel tím to nekončí. Pak tu je vrstva jílu, hnusného žlutého sajrajtu na kterém nic neroste a který má výživnou hodnotu jídla z mekáče. To jsou věci, na které se snažíte zapomenout. Bohužel, ani toto není konec, následuje vrstva šutrů, tvrdých jako beton, ale přesto to není dno. Toto jsou věci, které jsou pohřbené. To pravé dno, přichází až teď. Konečně (snad) plechové dno, které drží všechny tyto "sračky" pohromadě, říkejme jim život.

No a tam, u toho kousku plechu, na úplném dně jsem, tedy byl jsem, díky pár (a tím myslím čtyři) lidem. Ano, od dna se dá jedině odrazit, ale nezapomeňte, čím se musíte prorvat zpět...

Přeji příjemnou plavbu, uvidíme se na hladině. :)


Lukáš Tížek © 2010 - 2021 | 
statistiky

Statistiky:

Ø blogů denně: 0.0223
Ø pismen denně: 55.8916
celkem blogů: 92
celkem znaků: 231 056
první blog: 3. ledna 2010
stáří blogu: 4 134 dnů
 | 
rozcestník

Som napsal: