HERANGR

Štěstí. Co je to štěstí? ... Ne necituji slavnou hlášku z filmu Škola základ života. To opravdu ne. Ptám se na to, co si představíte pod pojmem štěstí? Je to nemoc, kterou se občas nakazíme? Jsou to lidé, které potkáváme? Je to práce, kterou děláme? Kombinace všeho? Nebo nic z toho?

Tisíc lidí, tisíc chutí. Nikdo nemá stejné priority a nikdo nemá stejný pocit štěstí ze stejné věci. Četl jsem, že vždycky by jsme měli hledět na sebe a na své štěstí. Protože to je to jediné, co nám nikdy nikdo nevezme. Do určité míry mají pravdu. Problém je opět u mne. Já jsem šťastný, když ostatní jsou šťastní a jsem schopen pro to udělat cokoliv.

Proč je to problém? Protože při tom nemyslím na svoje štěstí. Uvedu příklad. Mám úzkou skupinu lidí a člověka, kteří právě patří k těm, pro které bych udělal první a poslední. Někteří z nich to ví, někteří tuší a u zbytku doufám. Chápu že pro ně třeba neznamenám to samé, ale když je já musím pak odmítnout, nebo říct ne. Tak je mi z toho špatně a nejraději bych se neviděl.

Je to opravdu štěstí, to co mám a jsem díky tomu šťastný? Je to opravdu to co chci? Nebo to jsou všechno jen mé pochybnosti, které nemají beztak žádný podstatný důvod. A vznikly pouze v mé hlavě, jako výplod ega?

Mezi další denní nešvary patří obcházení lidí na schodech. Nevím, jestli to je nějaká nová móda, nebo se změnily zákony vesmíru, ale lidé zůstávají stát na schodech a kecají.

Opět příklad ze života. Ráno jdu do školy. Přejdu po přechodu na chodník a přede mnou je pětadvacet schodů. V posledním týdnu se mi stalo, že třikrát, nahoře na schodech, stáli lidé. Přímo nad schody!

Naštěstí, chodím tudy jen třikrát týdně. Ale pokaždé je musím obcházet, pokaždé tam někdo stojí a já musím na trávu. Až jednou posbírám odvahu a zase tam budou stát, tak jim nic neřeknu. Vetšinou tam je skupinka dvaceti lidí. A já se lidí bojím.

Po delší době, se opět podíváme na další nešvar ze života. Jak už jste podle názvu poznali, jedná se o výtahy. Přesněji, jde o výtahy na naši nové fakultě.

A jak už to tak v naší republice, v Ostravě, na Báňské, na FEI bývá, tak výtahy jsou úplně hloupé a dovolil bych si říct, že je dělal jako semestrální projekt. Já tedy raději chodím po schodech, protože chci a protože jsem měl tu čest jimi třikrát jet.

Logika jejich přivolání a samotné jízdy je postavena absolutně na hlavu. A dostat se třeba z prvního do čtvrtého patra je taková malá Honzíková cesta plná cizích lidí a nechutných zážitků. Pokud jste ve škole v nějaký divný čas, třeba v sedm ráno, nebo v osm večer, tak to je ještě půl bídy. Ale tři výtahy pro pár tisíc lidí, s tím že není problém na cestě z třetího do čtvrtého patra, navštívit všechny ostatní (včetně sklepů) je docela pozoruhodné.

"Pekelný týden." Tak by se dalo nazvat mých posledních 7 dní. Tolik vzestupů a pádů, tolik ponaučení, tolik "facek", to už se mi dlouho nestalo. Bohužel, těch ponaučení bylo asi až příliš, ale co mě nezabije to mě posílí.

Kdyby totiž toho týdne nebylo, nenaučil bych se hromadu nových věcí, nedozvěděl bych se kupu věcí o sobě a nezačal bych na sobě makat. Mrzí mě že jsme promarnil tolik příležitosti, že jsem se nezachoval jak jsem se měl zachovat a prostě některé věci pokazil. Ale člověk žije teď a to co bylo, bylo. Hlavní je, že vím kde jsem pochybil a co příště udělat lépe.

S nově nabitým sebevědomím jsem rozhodnut dosáhnout svého cíle. A jestli ne, tak ještě nenastal ten správný čas. Ta cesta je jistě dlouhá a čeká mě na ní obrovská řada překážek. Ale už se na ně těším, protože s každou překážkou cítím jak rostu a učím se. A je to skvělé.

"Američtí vědci prováděli výzkum a zjistili, že je to tak lepší." Když jsem přečetl tento titulek, hodně se mi ulevilo, na takovou zprávu jsem čekal hodně dlouho. Už nic jiného sem nepotřeboval vědět, bylo to jasné.

Už to je bez mála co jsem si řekl: "A dost!" A ono to opravdu funguje, z celkového pohledu (grafu) jsem se pěkně ustálil a to je dobře. Ano, má to i svá negativa, ale s těžkými ztráty se musí počítat. Přece jenom, válka to byla velká.

Vyhodil jsem fotky, dary, věci které jsem sám vzal, záznamy o pohybu, brýle na noční vidění a satelitní sledovací zařízení. Důkazu jsem se zbavil hezky postaru, rituálem velkého ohně. A opět se mi ulevilo. Nemenším ohněm, jsem poté spálil i všechny mosty, všechny tunely jsem zasypal a telegrafní sloupy podřezal.

Prostě, je třeba se opravdu, od paty, nasrat a zasáhnout. Jsou věci krásné, ale toto už bylo třeba...