HERANGR

Temnota, smutek, prázdnota, vzpomínky na které chcete zapomenout, myšlenky které nechcete vyslovit. Uvažujete na tím, jaký to má vlastně všechno smysl, když vaše snažení končí pořad stejným, zdrcujícím, ponižujícím, vysilujícím neúspěchem. Stejný neúspěch, stále a stále dokola. Žádné poučení, pořád stejné.

Proč? Přestáváte věřit v to, v co celý život doufáte. Přestáváte doufat v to, v co celý život věříte. Proč? Jediná otázka, která vám zbyla. Protože to má všechno nějaký smysl? Protože to takhle má být? Protože to někdo takhle předurčil? Proč? Co to je za blbosti? Přece tu jde o mě, o mou osobu, o můj život, o má rozhodnutí. Proč to tedy tak není?

Nebo snad to, co chcete, není to, co si zasloužíte? A je úplně jedno, jak moc se snažíte, co všechno pro to děláte? Stejně skončíte s tím, co je vám předurčeno? Nebo se raději spokojíte s tím, co vám zrovna spadne do klína? Jak vlastně poznáte, že to je to nebo ono? Jak poznáte, že toto je to, co opravdu chcete?

Pokládate si taky tyto otázky? Tak se vzpamatujte a jděte ven. Neexistuje totiž ta správná příležitost k správným činům. Existují pouze vaše činy k vytvoření té správné příležitosti.

Na pozadí nám hrají Bnad of Horses - The Funeral ⤳

„Rozhodl jsem se vést denní záznamy naších myšlenek a činů, zachovat svědectví o naších pokrocích na poli poznání, aby snad jednou jiní ctižádostiví lidé mohli na těchto stránkách hledat poučení. Je naší světlou nadějí, že jednou bude mít tento deník své místo vedle Napoleonových válečných deníků a Pamětí Julia Caesara."

Do odjezdu nám zbývá celých 26 dní a musím uznat, že zatím vše vychází. Teď už ano. Ale před čtrnácti dny jsme mysleli, že tu Ameriku půjdeme pěšky. Nehorázná byrokracie, oblbování a nedostatek informací kolem půjčeni auta, to se může stát jen v zemi vysněné kam ještě nedávno všichni soudruzi utíkali. Nakonec jsme to ale zvládli a máme zaplacenou Toyotu RAV 4 se kterou to snad zvládneme.

Teď už čekáme na bágly z Číny, až si Kuba konečně vyřídí mezinárodní řidičák, doklepneme plánování a můžeme se sbalit a vyrazit.

Plán pro první týden je jasný. Přiletíme do New Yorku, tam pobudeme den. Busem do Clevelandu, tam si půjčíme auto. Přes Jižní Dakotu do Montány do města Missoula a tam vyzvedneme dvě spolucestující. V tomto máme zatím jasno a je i jasno, že musíme ujet alespoň 500 km (tedy 310 mil) denně.

Další plán je docela nejasný. Ale cíl je jasný, San Francisko. A pak už jen: „Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, doprdele já se těším!"

Abych dokončil myšlenku z úvodního citátu. Rozhodl jsem se, že bych rád, sdílel naše strasti z našeho malého výletu. Takže se tu občas objeví článek o tom kde jsme, co dělám a co zajímavého jsme zažili. PS: Zatím jsme doma. ;)

Drahá má,

doufám, že se máš skvěle, že se ti daří ve škole a doma všechno klape. Jak dopadly narozeniny? Doufám, že jsi je se svými kamarády pořádně oslavila. Přece jen, kulatiny má člověk pouze jednou za život. Už se taky těším, až budu mít svoje kulatiny, bude to velká sláva.

U nás doma nic nového, všichni jsou zdraví a už se nemůžou dočkat jara. Já už se také nemůžu dočkat a netrpělivě vyhlížím sluníčko. V práci teď sedím na novém místě. Je mnohem lepší než ta samotka, na které jsem seděl doposud. A i Já se mám také dobře.

Důvod, proč píši tento dopis, je ale trochu jiný, než to, abych ti řekl, jak se mám. Je mnoho věcí, co bych chtěl říct. Ale je to strašně těžké. Nevím sám, jak to správně napsat. Víš, tohle odloučení není dobré. Myslel jsem, že to zvládnu. Mám tě rád, ale myslím si, že pro oba bude lepší, když už se nebudeme vídat.

Nechci dělat žádné scény, proto jsem všechny tvé věci sbalil a odnesl k vám domů. Všechny účty zaplatil a vše vyřídil. Doufám, že se budeš mít dobře, ale prosím, neodepisuj.

S láskou Lukáš

Až budu velký, budu slavným hercem, Budu hrát Jamese Bonda a budu mít spoustu peněz. Bude to jako ve snu.

Až budu velký, budu astronautem. Budu prozkoumávat cizí planety a budu cestovat hodně daleko. Bude to jako ve snu.

Až budu velký, budu popelářem. Budu jezdit na stupačkách a válet popelnice. Bude to jako ve snu.

Až budu velký, budu princem. Najdu si tu nejhezčí princeznu a budu pro ní cokoliv. Tehdy budu vzhůru!

Co s tebou? Náhoda nás svedla dohromady. Oba v tom jsme nevinně. Oba to o druhém nevíme. A já se ptám, co mám dělat. Co jsme si řekli, jsme si řekli. Co jsme udělali, jsme udělali. To už se nezmění. Teď tu oba stojíme, do očí si hledíme. A já se ptám. Odpověď nevíme.

Já vím, co bych udělal. Já vím, co bych ti řekl. Ale strach je mocnější. Bojím se odmítnuti? Bojím se samoty? Bojím se sebe? Co kdybych to řekl? Co kdybych to prostě řekl a ulevil si. Všichni mi říkají abych to řekl, všude to čtu, že to je dobré. Copak je to tak těžké? Asi je...

Proč mi nedokážeš odpovědět? Nejsi si mnou jistá? Nejsi si sama sebou jistá? To tedy nic neznamenalo? Myslíš si, že to pro mě nic neznamenalo? Nechtěla bys dělat to, co opravdu chceš? A nedělat to, co ti ostatní diktují? Já ano, proto...

Mám tě rád. Nikdy jsem netušil, že takový úžasný člověk žije tak blízko. Že se s takovým člověkem seznámím. Že s ním zažiji pěkné chvíle. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, nikdy jsem nechtěl, abys dělala to, co nechceš. Vím, nejsem dokonalý. Měla bys vědět, že se snažím. Že na tom pracuji. Že na sobě makám, co to jde.

Bohužel mi teď zůstaly jenom otázky. Hromada otázek bez odpovědí. Otázky, na které si nedokáži odpovědět. Otázky, které mě trápí...